Projekt TOXIKON je internetovým přehledem toxikologie.

Informace zde uvedené pocházejí od českých i zahraničních kapacit na různé oblasti toxikologie.

Doufáme, že i Vy zde naleznete informace které hledáte.

 

Staphylococcus aureus

S. aureus se vyskytuje v zevním prostředí jen v okolí člověka a zvířat. Člověk je od prvních dnů života kolonizován stafylokoky, ponejvíce na kůži rukou, perinea, kštice a na sliznici dýchacího a zažívacího traktu. Při rutinním vyšetření lze S. aureus prokázat v horních dýchacích cestách u 20 až 50 % osob. Asi třetina této pozitivní populace patří k trvalým nosičům a zbývající dvě třetiny k nosičům občasným. Pokud se ovšem využije speciální odběrové techniky, selektivních půd a opakovaných odběrů z různých míst organismu, stoupá záchytnost tohoto druhu vysoko, až k 100 %.

S. aureus rovněž kolonizuje dýchací trakt u hospodářsky významných zvířat, nejčastěji u domácích prasat a drůbeže. Vyskytuje se i u řady divoce žijících druhů. Stafylokokové mastitidy dojnic a ovcí, vyvolané enterotoxigenními kmeny, mohou ohrozit konzumenty mléka a mléčných výrobků enterotoxikózou.
Nosičství stafylokoků zdravý organizmus nepoškozuje, ale naopak působí jako imunizační stimulus, který vede k poměrně dobré odolnosti vůči infekci. K onemocnění dochází jen při oslabení obranných schopností a při poruše integrity kůže a sliznic.

Zdrojem infekce je člověk, zdravý nosič nebo nemocný s otevřenou zánětlivou lézí. Přenos se děje vzdušnou cestou, přímým stykem i nepřímo. Možná je také endogenní infekce vlastním kmenem. Zvířata jsou pro člověka zdrojem infekce jen výjimečně.

Zvlášť nebezpečné jsou stafylokokové infekce získané v nemocnicích. Jsou vyvolávány endemickými kmeny s širokou multirezistencí k antibiotikům a citlivostí k určitým skupinám fágů (např. 80/81, 52/52A/80/81, 83A/84/ 85, 77+, 94/96). Na novorozeneckých odděleních, jednotkách intenzivní péče a odděleních imunosuprimovaných pacientů způsobují lokální epidemie. Zdrojem těchto nozokomiálních infekcí je ošetřující personál, prostředí (oděv, lůžkoviny, prach) a jsou jím rovněž dlouhodobě hospitalizovaní pacienti.

morfologie

Stafylokoky jsou charakterizovány jako grampozitivní, nesporulující, nepohyblivé a většinou neopouzdřené sférické koky o průměru asi 1 um. Vyskytují se jednotlivě, ve dvojicích a v nepravidelných shlucích (především v klinickém materiálu), nebo v hrozníčcích (spíše v kulturách z kultivačních půd).

rezistence

Stafylokoky obecně jsou do značné míry rezistentní k nepříznivým vlivům zevmího prostředí. Odolávají zahřátí na 55 °C po dobu 30 minut, vysychání (zvláště za přítomnosti bílkovin přežívají až několik týdnů, např. v zaschlém hnisu) a odolávají vyšším koncentracím NaCl.

extracelulární proteiny

 S. aureus se řadí mezí biochemicky nejaktivnější bakteriální druhy. Produkuje řadu komplexních látek buněčné stěny, exoenzymů a toxinů, z nichž mnohé se uplatňují jako faktory virulence.

Nás bude zajímat především produkce extracelulárních proteinů. Na této stránce uvádím jen jejich přehled, podrobný popis jednotlivých extracelulárních proteinů naleznete na samostatné stránce (nebo se na ně dostanete kliknutím přímo na název proteinu).

Mimo samotných extracelulárních proteinů, působí značně antigenně i samotná buněčná stěna této baktérie.

patogenita

S. aureus je patogenní pro člověka a prakticky pro všechny teplokrevné živočichy. Lidský organizmus je vůči stafylokokové infekci poměrně značně odolný. K onemocnění dochází zpravidla při oslabení organismu nebo při infekci velkou dávkou virulentního kmene. Významným predisponujícím faktorem může být chirurgický zákrok, úraz, umělá náhrada, zavedený katetr, diabetes, maligní onemocnění nebo imunologická nedostatečnost. Více ohroženi jsou také nedonošení novorozenci, kojenci a starci.

onemocnění

Toxinózy

Jsou to dobře definované nosologické jednotky s charakteristickými klinickými syndromy. U enterotoxikóz působí toxiny v oblasti intestinálního traktu, přičemž živé enterotoxigenní bakterie již ani nemusí být v organismu přítomny. U stafylokokového toxického šokového syndromu, stejně jako u exfoliativní dermatitidy, dochází k zaplavení celého organismu příslušným toxinem. Jedná se tedy o toxemické komplikace, navazující na jakýkoliv typ primární invazivní infekce nebo vzácněji na pouhou kolonizaci sliznice toxigenním kmenem S. aureus.

Jednotlivé typy toxinóz naleznete popsané na samostatné stránce.

Invazivní infekce

V místě průniku infekce do organismu může dojít k dalšímu pomnožování stafylokoků, překonají-li lokální obranné mechanismy hostitele. Protože invazivitu buněk S. aureus podporují četné enzymy a toxiny, infekce může snadno pronikat hlouběji do okolních tkání. Zánětlivá léze je zpočátku charakterizována serózně-fibrinózní exudací, ke které se rychle přidružuje imigrace leukocytů. Infekce se tak mění v purulentní reakci, která má tendenci k nekrotickým změnám a proteolytické kolikvaci. Stafylokoková invazivní onemocnění ve velké většině případů vytvářejí abscesová ložiska. méně často se šíří bez ohraničeni jako flegmonózni zánět.

Stafylokokové infekce mají sklon k recidivám nebo k chronickému průběhu, což má patrně příčinu v neobyčejně bohatém spektru faktorů virulence a ve značné odolnosti vůči lysozomálním enzymům a dočasnému přežívání buněk S. aureus v makrofázích.

Ze zánětlivých lozí mohou bakterie pronikat do krevního řečiště. Dochází buď k dočasné bakteriémii a nebo k masivnějšímu intermitentnímu pronikání s celkovými symptomy sepse. Stafylokokové buňky mohou být zaneseny proudem krve do nejrůznějších míst organismu, kde vznikají metastatická pyogenní ložiska. Může tak vzniknout sekundární pneumonie, osteomyelitida, endokarditida, meningitida, pyelonefritida nebo absces v kterémkoliv orgánu. Tyto metastatické infekce mohou výjimečně vycházet i ze zcela banálních infekcí nepatrného rozsahu.

imunita

Přesto, že v séru pacientů s invazivním onemocněním jsou přítomny protilátky proti buněčným antigenům, exotoxinům a enzymům, nemají spolehlivý protektivní charakter a nezabrání recidivám. Pro obranu organismu má určitý význam také buněčná imunita, i když není jasné do jaké míry může přispívat i k destrukci tkáně na podkladě reakce přecitlivělosti oddáleného typu.

Při obraně proti stafylokokovým toxinózám hrají rozhodující roli neutralizační protilátky proti TSST-1 a exfoliatinu. U stafylokokových enterotoxikóz se protilátky neuplatňují.

terapie

Povrchové pyogenní infekce se hojí spontánně nebo po evakuaci hnisu jednoduchým chirurgickým zásahem. Hluboká ložiska a generalizované infekce vyžadují vždy chirurgické ošetření a současně celkovou antibioterapii.

Většina kmenů (kolem 80%) je v současné době rezistentní k penicilinu. Rezistence je kódována převážně plazmidy, nesoucími informaci pro tvorbu penicilinázy (beta laktamázy), která hydrolyzuje beta laktamový kruh penicilinových antibiotik. Tento problém řeší semisyntetické penicilinázarezistentní peniciliny (oxacilin, meticilin, kloxacilin, flukloxacilinl, penicilinové preparáty kombinované s enzymovými inhibitory beta laktamázy, kyselinou klavulanovou nebo sulbaktamem a cefalosporiny l.generace (cefalotin). V klinickém materiálu se však mohou vyskytovat i kmeny rezistentní k penicilinázarezistentním penicilinům (MRSA). Jejich frekvence mezi kmeny S. aureus nemocničního původu se většinou pohybuje od 5 do 15 %. Tento typ rezistence je kódován chromozomálně. Předpokládá se, že na základě mutace příslušných genů dochází v membránách stafylokokových buněk k expresi zvláštní penicilin vázající bílkoviny (PBP2), která má značně sníženou afinitu k penicilinovým antibiotikům. Tyto MRSA kmeny se vyskytují endemicky ve zdravotnických zařízeních jako původci nebezpečných nozokomiálních infekcí. Jsou pravidelně multirezistentní k řadě dalších antibiotik a představují proto u infikovaných oslabených pacientů vážný terapeutický problém. MRSA kmeny si v ČR doposud zachovávají poměrně dobrou citlivost k fluorochinolonům (ciprofloxacinu). U nejzávažnějších, život ohrožujících infekcí způsobených multirezistentními kmeny S. aureus, jsou indikována rezervní glykopeptidová antibiotika vankomycin nebo teikoplanin, ke kterým se rezistence vyskytuje jen zcela výjimečně.

Vzhledem k velké variabilitě rezistence u kmenů S. aureus je nutné testovat citlivost k antibiotikům a u těžších infekcí kvantitativně hodnotit minimální inhibiční koncentrace (MIC) pro monitorování antibioterapie.
U stafylokokových toxinóz je důležitá včasná rehydratace organismu. U enterotoxikóz většinou není nutný lékařský zákrok. Stafylokokový toxický šokový syndrom vyžaduje odstranění infekčního fokusu, aplikaci protistafylokokových antibiotik a energickou léčbu šokového stavu. U exfoliativní epidermolýzy je nezbytné zajistit cílenou antibioterapii, případný chirurgický zákrok a preventivní ošetření kožních lézí jako u popálenin II.stupně.