Silice

Silice, označované někdy také jako "etherické oleje" (na rozdíl od mastných olejů), jsou látky tekuté, těkající s vodními parami, většinou palčivé chuti a vesměs příjemně aromaticky vonné. Při pokojové teplotě se vypařují. Ve vodě jsou většinou nerozpustné, snadno se však rozpouštějí v alkoholu, etheru, chloroformu, benzinu, petroletheru a v olejích. Některé z nich se rozpouštějí v alkoholu jen obtížně. Hoří čadivým plamenem. Vzdušným kyslíkem se oxidují a zároveň houstnou (pryskyřičnatí).

Jsou roztroušeny v různých orgánech rostlin v parenchymatických pletivech nebo se nalézají ve speciálně stavěných buňkách, např. žlázách, žláznatých chlupech, v kanálcích původu schizogenního, lysigenního nebo schizolysigenního apod. Mající pravděpodobně funkci ochrannou; mimo to mohou sloužit svou vůní jako lákadlo pro hmyz (k přenesení pylu) a bránit také přílišnému vypařování vody z rostlinného těla. Silice jsou přítomny v rostlinách zpravidla volné, jen málokdy je můžeme nalézt v glykosidní vazbě.

Z hlediska chemické skladby nejsou silice jednotnými látkami. Bývají to často pestré směsi různých sloučenin. Jejich nejvýznačnější součástí jsou terpeny a terpenové deriváty. K těm se v silicích druží i velmi četné jiné organické sloučeniny, jako uhlovodíky, alkoholy, aldehydy, ketony, kyseliny, estery, fenolové estery a další sloučeniny z řady alifatické i cyklické, uplatňující se v silicích často nejen svým zápachem, ale i chutí.

Farmakologické vlastnosti silic jsou rozmanité a závislé na chemickém složení. Podle terapeutického použití se dají rozčlenit do několika kategorií.

• Mnoho silic má desinfekční účinek. Některé z nich zabíjejí patogenní  mikroorganismy i při vysokých zředěních.
• Na pokožce působí silice vetřením zčervenání a podráždění, které může dospět až k tvorbě puchýřů. V lékařství se proto silic užívá k tak zvané derivační léčbě (terpentinová silice, hořčičná silice a jiné).
• Mnohé silice působí léčivě v plicích a dýchacích cestách. Proto se inhalují při zánětlivých onemocněních horních cest dýchacích. Působí jednak desinfekčně a protizánětlivě, jednak usnadňují odkašlávání (expektorace). Tak se např. používá silice kmínové, fenyklové, mátové, mateřídouškové, dobromyslové apod.
• Některé silice mají schopnost uvolňovat křeče hladkého svalstva trávícího traktu. Používají se tedy jako spazmolytika (máta, heřmánek, česnek, cibule a pod.).

Toxický účinek některých silic se po vstřebání projeví podrážděním ledvin, ovšem jen při velkých dávkách; v moči se v takových případech může objevit bílkovina, dokonce i krev. Tento patologický stav bývá pouze přechodný, po vysazení drogy se zase upraví.

Otravy silicemi jsou poměrně vzácné. Jedovaté silice jsou zejména monoterpenické složky thujon (Cupressaceae) a pulegon (Lamiaceae) a fenylpropanoidy apiol, safrol a myristicin z druhů čeledi Apiaceae, Lauraceae a Myristicaceae.

Je popisována genotoxicita estragolu, asaronu i safrolu.

Silice obsahují především zástupci rostlinných čeledí Apiaceae, Geraniaceae, Lamiaceae, Lauraceae, Myrtaceae, Pinaceae, Rosaceae a další.

Z našich jedovatých rostlin patří do této skupiny např. Artemisia absinthium, Asarum europaeum, Biota orientalis, Crocus sativus, Fagopyrum sagittatum, Juniperus sabina, Ledum palustre, Mentha pulegium, Oenanthe aquatica, O. fistulosa, Petroselinum hortense, Rosmarinus officinalis, Ruta graveolens, Tanacetum vulgare a Thuja occidentalis.