distribuce

Po vstřebání se látka dostane do venózní větve krevního oběhu a krví je transportována k cílovým orgánům. Jeho průnik přes kapilární stěnu do místa aplikace ovlivňují tyto faktory:

1. Prokrvení orgánu
   
   Čím větší je prokrvení orgánu, tím rychleji vzniká koncentrační rozdíl mezi krví a cílovým orgánem a tím rychlejší je průnik látky. Mezi hodně prokrvené orgány patří mozek, játra,ledviny, srdce a plíce, naproti tomu nejméně prokrvená je tuková tkáň.
    
2. Relativní molekulová hmotnost látky
   
   Látky s velkou relativní molekulovou hmotností (například polysacharidy) nemůžou prostupovat kapilární stěnou a zůstávají v krevním oběhu - jsou distribuována tzv. intravazálně. Látky s malou relativní molekulovou hmotností se rozdlí jednak do krevní plazmy (intravazálně), dále pronikají do extracelulárního prostoru (intersticiálně) a dále přes buněčnou membránu až do buňky (intracelulárně). Látky s relativní molekulovou hmotností někde uprostřed mezi dříve jmenovanými jsou rozptýleny v krevní plazmě (intravazálně) a v mezibuňečných prostorech (intersticiálně).
    
3. Vazba látky na bílkoviny krevní plazmy
   
   Většina látek se v organismu váže na bílkoviny krevní plazmy, což poté ovlivňuje jejich další osud v organismu. Vážou se vodíkovými, iontovými i polárními vazbami, přičemž typ vazby ovlivňuje pevnost vzniklého komplexu. Část látky vázaná na krevní bílkoviny nemůže prostupovat kapilární stěnou a proto farmakodynamický účinek se projeví pouze u volné frakce. Navázaná látka pak představuje určité depo aplikované látky. Vazba látka-bílkovina je reverzibilní a platí pro ni, že čím větší je afinita látky k dané bílkovině, tím více se j váže a čím je vazba pevnější tím déle zůstává látka v organismu a má pomalejší nástup a dlouhodobější účinek (i když menší). Vytěsněním látky z komplexu bílkovinou, může dojít ke zvýšení koncentrace dané látky a k projevům vyšší toxicity (např. toxické projevu při součastném podání kontraindikovaných léčiv). Mnohé látky se rovněž vážou na bílkoviny cílových orgánů a při opakované aplikaci se zde kumulují, což může mít za následek rovněž toxický účinek. Pokles hladiny volného léčiva vyvolá uvolnění dalšího léčiva z komplexu s bílkovinou.
    
4. Rozpustnost látky
   
   V tucích rozpustné (lipofilní) látky snadno pronikají a hromadí se v tukových tkáních, zatímco látky hydrofilní nemohou do těchto tkání téměř vůbec proniknout.
    
5. Chemická struktura látky
   
   Chemická struktura látky souvisí se schopností látky navázat se na určitou tkáň či orgán s tzv. tkáňovou afinitou (např. jodidy jsou vychytávány tkání štítné žlázy nebo kardioglykosidy vázány srdečním svalem).
    
6. Existence specifických tkáňových barier
   
   Jsou to bariery ochraňující daný orgán či tkáň před působením toxických látek.
   • Hematoencefalická bariéra
     Bariera mezi krví a mozkem nepropustná pro hydrofilní látky (pro průnik aminokyselin, glukózy a jiných výživných látek zde existují aktivní transportní mechanismy).
   • Placentární bariéra
     Bariéra mezi mateřským krevním oběhem a krevním oběhem plodu. Chrání plod před toxickými účinky látek užívaných matkou. Její propustnost je větší než u bariery hematoencefalické (takže všechny centrálně působící látky budou ovlivňovat i plod !!!).