Intoxikace z pohledu intoxikovaných - Kotvičník zemní

Poprvé jsem se seznámil s kotvičníkem tak, že jsem si jeho ostnitý plod bolestivě zabodl do dlaně. Bylo to před nějakými dvaceti lety, pomáhal jsem tenkrát hledat ztracený model letadla a vůbec jsem netušil, že jsem tak čirou náhodou nalezl jednu z (nejspíš velmi mála) lokalit, kde se v Praze tato rostlina vyskytuje. Tedy vyskytuje; ona tam spíš jen tak nějak přežívá. Tohle místo je dost nepřístupné a obtížně se hledá. Přesto se mi ho loni na podzim podařilo po dlouhém a dlouho i marném hledání znovu nalézt, a nasbírat tam hrst pichlavých semen (souplodí).

Podruhé jsem se s kotvičníkem setkal předloni v Anatolii, v Turecku. Ani tenkrát jsem neměl tušení, co je to za protivné bejlí, co nám propichuje podlážku stanu a zamořuje svými pichlavými semínky naše karimatky. Koneckonců, většina tamější vegetace byla nějak pichlavá, a tenhle kopinatý šmejd z toho nijak nevybočoval. Ani ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že tuhle nevzhlednou kytku budu jednou shánět přes internet, abych z ní vařil čaj.

Co to je za kytku, a co by měla umět, jsem se dozvěděl až díky projektu ENPSYRO. A tak zde tedy popisuji zkušenosti, které jsem s ní získal během posledních pěti měsíců.

První důvod, proč tuhle potvoru pichlavou zkusit, byla zvědavost. Ale byly tu i důvody navýsost praktické; já i žena má jsme dosáhli toho věku, kdy jsme oba začali pociťovat negativní jevy spojené s hormonální přestavbou; říká se tomu přechod. Informace o tom, co by měla tahle zvláštní kytička umět, se ke mně tak dostala v ten pravý moment, a to, co se o ní psalo po všech možných koutech webových, bylo svrchovaně zajímavé. Vše, co jsem o kotvičníku stačil nastudovat a kriticky zhodnotit, mluvilo pro tenhle pokus.

Pro tenhle pokus bylo k disposici pár (doslova) kytek z pražské lokality. Nechtěl jsem tuhle živořící populaci úplně vyhubit; i kdybych tam orval všechno, bylo by to sotva pár deka suchých klacků, tu a tam s prořídlým listím, a hrst pichlavých plůdků.

Nezbylo, než to doplnit nákupem. Na internetu je pár firem, které sušený kotvičnik nabízejí; projel jsem si tedy reference a jednu z nich oslovil.

Krátce na to pošta dodala balíček plný nasekaných suchých klacků, drti listů a to vše se spoustou známých pichlavých plodů; dost to připomínalo to, co jsem nasbíral v mé pražské, smíchovské lokalitě. Ale přiložený atest stvrzoval, že právě tahle drť má být to pravé indické ono.

Všeobecné pokyny pravily že mám připravit výluh zhruba půlhodinovým vařením suché drogy. Moc se mi do toho touhle cestou nechtělo; řekl jsem si, že dobrá termoska vykoná tuhle práci se stejnou efektivitou.

Jenomže takhle vzniklý výluh moc dobrý nebyl, a taky vznikala spousta odpadu, který zůstával natolik kompaktní, že v něm muselo zůstat i dost nevyloužených účinných látek. Žvýkat se to pořádně taky nedalo, a tak jsem hledal jiný způsob přípravy.

Nakonec pomohl tříštivý mlýnek, který jinak využívám pro přípravu konopné drti. Výsledným produktem byl šedozelený prach, ve kterém tu a tam zbýval pevnější úlomek stonku či zbytek dokulata omletého plůdku.

Tento prach odměřím do vyhřátého půllitrového hrnku, zaleju vroucí vodou a občas zamíchám. Kousky, co plavou po hladině, si po chvíli sednou na dno, a tím je výluh hotový. Počkám, až schladne do pitelna, odleji patřičnou část žlutavého výluhu pro svou ženu do skleničky a svůj díl vypiji k snídani jako běžný čaj, včetně smetí i jemného kalu vyloužené drogy.

Chuť takto připraveného nálevu je víc než přijatelná, trochu připomíná některé zelené čaje. S mým obvyklým černým čajem se však chuťově tříská, chce to nechat alespoň malý odstup.

Doporučené denní dávky se uvádějí zhruba jeden gram sušené drogy na průměrného chlapa.

Dávka 1 gram je ale pro mne malá. Pro sebe (59let, 86kg, sportovní typ) jsem ji nakonec optimalizoval na 2,5 gramu prachu pro den, mé ženě (58 let, 65kg, sportovní typ) zcela vyhovuje 1,75 g pro den. Po náběhu stačí i udržovací dávky snížené o čtvrtinu, možná i o třetinu – to ještě ukáže praxe.

Nálev připravuju najednou z celé navážky prachové drogy, odměrkou pak dělím již hotový výluh.

V současné době na sobě testuji účinnost čerstvého, zeleného kotvičníku, ale zatím příliš krátce na nějaké důkladnější hodnocení. Jako salát má ale chuť docela dobrou..

Vyzkoušel jsem i zvýšené dávky; nejvíc to bylo jednorázově 10 gramů prachové drti, několikrát i opakovaných 8 gramů po dobu dvou až pěti dnů. Zkusil jsem i to, jak to vypadá, když kotvičník na čtyři týdny zcela vyřadím.

Kotvičník rozhodně není sjíždědlo. Chce li se někdo dostat za hranu své mysli, nebo aspoň pořádně zhulákat, tak tudy cesta nevede. Předávkování kotvičníkem mi spíš připomínalo lehké sjetí se konopím, ale bez vysmátosti a bez znatelného vlivu na motoriku.

Kotvičník funguje zvolna a nenápadně, chvíli to trvá než se projeví, řádově dny, a po vysazení zas dlouho odeznívá, až dva týdny.

Prvý dojem je, že nemá účinek žádný. Na netu ho často nazývají rostlinnou viagrou. To je bohapustý kec, kdo by ho chtěl takto použít, bude hluboce zklamán.

A tak piju každé ráno žlutavý čaj, který nemá jiný účinek než to, že je docela dobrý a zažene žízeň; ale jinak účinek veskrze žádný. To, že ženské kolem jsou najednou jaksi krásnější, a mnohem přitažlivější, to snad přece je samo sebou; a to, že z obvyklého ranního cvičení mám najednou až přímo neslušnou rozkoš, to je přece taky v pořádku, ne? A nebo že by to přeci jen bylo tím kotvičníkem? Nojo, už to tak bude..

Hlavním efektem pravidelného užívání kotvičníku je totiž nenápadnost jeho účinků. Ale tyhle nenápadné účinky jsou i z malého odstupu zcela nepřehlédnutelné. Někdy víc než nepřehlédnutelné..

Tak třeba: Po zhruba měsíčním pravidelném užívání kotvičníku (2,5 g/den) má žena z ničeho nic dostala menses. Dost jí to vyděsilo, protože to bylo skoro po dvou letech od začátku její menopausy. Následovala série lékařských vyšetření, kdy se nic patologického nenašlo. Nakonec doktoři připustili, že tu skutečně šlo o menses, i když nad tím kroutili hlavou. Žena mne i kotvičník proklela do horoucích pekel a okamžitě jej přestala užívat. Asi tak po dalším měsíci se mě ale opatrně zeptala, jestli bych přeci jen ten žlutý čaj nemohl zase dělat, akorát jen trochu slabší, protože on jí ten kotvičník přeci jen dělal dobře.

Poté, co mi zešedly vlasy, začala se u mne pozvolna projevovat gynekomastie. To je tak, že se změnou hormonálních poměrů mužský začne nabírat něco ze ženských tvarů, a ženské naopak ztrácí ženskost a maličko chlapatí. A říká se, že proti věku není léku..

Gynekomastie u mne byla o to výraznější, že mám poměrně dost vymakané prsní svaly, takže měla možnost o to víc vyniknout. Po pár týdnech užívání kotvičníkového čaje se ale tento jev téměř ztratil; kotvičník má zjevný positivní vliv na hormonální rovnováhu. Po vysazení užívání kotvičníku se mi gynekomastie začala velmi zvolna vracet; poté, co jsem opět začal výluh užívat, zase rychle, během pár dní, ustoupila.

Podobnou positivní zkušenost získala má žena. Po menopauze začala přibírat na váze, přestože nezměnila stravovací zvyklosti a nikterak nezmenšila svou vydatnou fysickou aktivitu. Užívání kotvičníku tenhle jev zastavilo, a teď každou chvíli vidím, jak si má kočka před zrcadlem zkouší šaty, o kterých si myslela, že už jsou odloženy navždy.

Jediná možnost, jak se mohu vyhnout bolesti od páteře, kloubů a všeho toho, co s sebou nese důstojnost mých šedin, je pravidelné cvičení. Je víc důvodů proč provádím svůj každodenní půlhodinový ranní rituál oněch směšných pohybů, ale tenhle je z nich nejdůležitější.

Kotvičník tu funguje jako přírodní anabolikum. Šaty mi přestaly být těsné v pase a začaly být těsné v ramenech. Obdobný jev mohu pozorovat na své ženě. Po pravidelném užívání kotvičníkového čaje její svalstvo sice není výraznější, je však mnohem pevnější, a jak sama pozoruje, také mnohem pružnější, kočkovatější.

A ještě jedna věc; do práce jezdím na kole; proháním takový krásný historický kousek z roku 1927. Z kopce do údolí a zase do kopce; den co den něco přes dva kilometry, v zimě i v létě, takže ten kopec tam i zpátky mám dokonale přečtený. Ale co beru ten kotvičník, ty kopce se zdají nějak míň strmé; takže do práce mi to trvá místo dvanácti jen devět minut, aniž se musím nějak štvát.. tady se dá vliv kotvičníku přímo změřit na hodinkách.

Kotvičník není viagra. Přesto i zde je svým způsobem velice účinný. A nejen tím, že ženské jsou najednou mnohem přitažlivější a také rozkoš milování je intensivnější. Má totiž další, nepřímý, svrchovaně positivní efekt.

Před pár lety doktoři usoudili, že tlak mé krve je moc velký, prohlásili že mám hypertenzi a začali do mě ládovat všelijaké bobule. Tlak v potrubí se mi tak snížil, to jo, ale v důsledku toho jsem zvadnul a splasknul jako podhuštěná pneumatika. Koneckonců se to dalo čekat, varování před tímto jevem bylo zahrnuto do možných vedlejších účinků předepsaných léků a stálo to černé na bílém i v příbalových letácích k oněm práškům. A skutečně k tomu i došlo. Jediná možnost, jak se znovu natlakovat a být zase funkční, bylo dočasné, krátkodobé přerušení oné předepsané medikace.

Pravidelné užívání kotvičníku mělo zjevný positivní účinek i zde. Postupně, během týdnů, mi umožnilo snížit dávkování léků proti vysokému tlaku až na poloviční hodnoty. Tuhle změnu nařízené léčby jsem udělal zcela svévolně, ale nakonec byla přijata i lékařstvem, protože ta poloviční dávka najednou skutečně stačila. Byl jsem samozřejmě opakovaně poslán k upírům na polikliniku, aby mi vysáli kus krve; ale výsledky všemožných rozborů byly nečekaně dobré, specielně HDL/LDL cholesterol. Takže mé fušování do tohoto oboru bylo nakonec přijato na milost i lékařsky, s tím, že ta má kytka, jakžesetojmenuje, snad tedy neškodí..

Od té doby to co má být pevné, zase pevné je. K potěše mé, i ženy mé. Tím spíš, že i jí se to teď nějak líbí mnohem víc než předtím, ty poslední roky; že by i tohle bylo tím kotvičníkem?

Kotvičník není sjíždědlo; nevím, kolik je v tom mém čaji harminu či harmalinu, ale žádný knockout jsem nepozoroval, a to ani při desetinásobku doporučené dávky. Ani interakce s potravinami, které jsou pro kotvičník uváděny, jsem neshledal. Možná kotvičník trochu potencuje účinek konopí, ale ani zde to není žádná bomba.

Má ranní dávka kotvičníku se účinkem trochu podobá účinku dobrého čaje. Taková dobře naladěná pohoda. Další čaj, dobrý, silný černý ceylonský, nebo báječně trpký zelený Číňan, kterým se před odchodem do práce ještě doleju, tu pohodu jen znásobí, takže se cestou s úsměvem zdravím i s ranními kyselými ksichty. Jedna kolegyně mého věku mi řekla, že vyzařuju nakažlivou pohodu i do kalnýho jitra. Snad to tak i je, a snad i díky tomu kotvičníku.

A ještě k tomu mému rannímu cvičení; když mám v sobě kotvičník, přináší mi, jak už jsem napsal, až neslušnou dávku potěšení. Určitě jste už někdy zažili rozkoš z příjemného protažení se; tak si zkuste tenhle pocit vynásobit deseti a máte zhruba to, co pod vlivem kotvičníku pociťuji při svém ranním tělocvičném blbnutí. Takže nakonec končím s nádherně namoženým břichem a příjemně rozbolavělými bicepsy. Pocit jinak protivný se totiž, zřejmě i pod vlivem kotvičníku, změní v příjemné, vláčné utahání, něco jako vláčné utahání po dobrém milování. Možná je tento jev moje specifikum, ale pocit to je až moc skutečný.

Stejně positivní vliv na náladu se projevil u mé ženy. Všiml jsem si to já, všimli si toho i jiní, i ona sama to připustila. Taková nenápadná pohoda, spojená s větším nadhledem nad prkotinami, které jinak zbytečně kazí život. Není to vysmátost konopí, spíš pohoda z absence negativních pocitů a vyladění. Samozřejmě taky ne pořád, ale podstatně častěji než dřív.

Kotvičník je v podstatě plevel. Tam, kde roste, všechno zamoří nášlapnými pícháky, takže se tam dá chodit jen v dobrých botách. Daří se mu na suchých a nehostinných místech, kde nic jiného kloudného neroste. Porost kotvičníku není nijak moc vzhledný; jsou to takové cikcak rostoucí, ochlupené klacky a na nich tu a tam šlahoun s listy; když to čerstvě vyleze ze země, připomíná to tak trochu klíčící vikev. Tu a tam je to posázeno žlutými kvítky, které se nejvíc ze všeho líbí pestřenkám. Kotvičník se rozhodně nedá označit za okrasnou květinu.

Pro pěstování jsem měl semena ze tří zdrojů; nasbíraná v pražské lokalitě, vytříděná ze zakoupené sušené natě z Indie, a semínka dodaná jako osivo od p. Klušáka. Vše jsem svěřil do péče svého zeťáka, budhisticky založeného environmentalisty se zelenýma rukama. V lepších rukou už ta semínka být ani nemohla, přesto i tyto ruce popíchala.

Nejsnáze klíčila semena dodaná z Klušákova zahradnictví. Poněkud více na čas si dávala nasbíraná semena ze Smíchova, a ze semen vytříděných ze sušené nati vyklíčila asi čtvrtina. Možná je to jejich přehřátím při sušení, možná taky jen odložená klíčivost, typická pro rostliny žijící v nehostinných oblastech.

Napřed byla semena (plůdky, semena jsou uvnitř a nedobytná) uložena do kyprého humusu a pečlivě zalévána, za což se odvděčila tím, že neudělala nic. Až když květináčky na čas cíleně vyschly, semínka se probudila a vykoukla ven. Teď už jsou sazeničky na záhonu, v suché, kamenopísčité zemi, jen občas zalívané deštěm či konví, a svědčí jim. Zdá se, že kotvičník roste tím líp, čím méně cavyků se kolem něj dělá. Nejlepší nejspíš bude naházet semena na nějaký nehostinný flák úhoru a zbytečně si jich nevšímat. Probudí se sice se zpožděním proti těm z kelímků, chtějí teplo, ale toho je letos nadbytek a tak to zpoždění asi rychle doženou.

Kotvičníky jsou teď velké asi jako roztažené dlaně a mají se čile k světu. Jak to s nima bude dál, to se uvidí. Určitě se budu snažit o nich víceméně průběžně informovat.

Ten si z mého povídání učiňte sami. Myslím si, že experimentování s kotvičníkem zřejmě není třeba se bát. Když už nic, tak aspoň rozhodně neublíží.

Tyto texty ukazují pouze jedny z mnoha možných průběhů intoxikace a to ještě subjektivně z pohledu intoxikovaného. Je samozřejmé, že každý člověk vnímá intoxikaci jinak, o specifické citlivosti k účinným látkám ani nemluvě. Názory autorů příspěvků neodrážejí pohled autora projektu. Příspěvky nejsou redigovány.