Šamani a halucinogeny

Spousta rostlin uváděných v tomto projektu má svoji dlouhou mystickou historii. Každá primitivní kultura (snad jen s výjimkou eskymáků a některých polynéských národů) znala nějakou látku (resp. živočicha či rostlinu), která svým účinkem pomáhala omezené lidské mysli dosáhnout úrovně božství. Drogy různého druhu měly často velký význam na formování filozofických a náboženských systémů. Mnohé kultury, zejména některé indiánské, jsou s užíváním různých psychotropních rostlin natolik spjaty, že bez souběžného zkoumání těchto rostlin je ani nemůžeme pochopit.

Šamanismus v Novém světě byl založen na tamějších silných avšak relativně bezpečných psychedelicích, mezi něž patří především v Jižní Americe ayahuasca (liána Banisteriopsis caapi), ve Střední Americe především posvátné houby Teonanacatl (Psilocybe a další) a v Severní Americe pak bezostnatý kaktus peyotl (Lophophora williamsi).

Starý svět musel vystačit s méně spolehlivými a většinou podstatně nevypočitatelnějšími rostlinami. Na Sibiři a především pak ve staré Indii to byla posvátná sóma (Amanita muscaria), v jihovýchodní Asii konopí (Cannabis indica), v Africe rostlinný halucinogen iboga (Tebernanthe iboga). Ani evropská kultura nebyla o nic "ochuzena". Kromě užívání námele (Claviceps purpurea) ve starověkém Řecku, zde byl kult čarodějnictví, který se rozmohl především ve středověku. Je, bohužel, obestřen různými nesmyslnými pověrami či polopravdami, podporovanými především katolickou církví. Jedno je však jisté čarodějnice, nebo přesněji adeptky bílé magie, při svých rituálech užívaly především výtažky z rulíku (Atropa bella-donna), durmanu (Datura sp.) a mandragory (Mandragora officinarum), tedy rostliny obsahující množství tropanových alkaloidů, zejména pak psychoaktivní skopolamin. Dnes je již také jasné, že zásady pro přípravu středověkých čarodějných lektvarů zdaleka nebyly jen záležitostí pověr či náhodného výběru, jak se dříve předpokládalo.

Antropolog Weston La Barre považuje užívání rostlin alterujících psychiku za hlavní oporu a také prapůvodní zdroj vzniku "nejstarší profese na světě" - profese šamana či medicinmana. Dodává, že "takový specialista byl nejen předkem moderního medicinmana (čili lékaře) a kněze (čili duchovního), ale v přímé linii i praotcem řady dalších profesních typů".

Primitivní a tradiční kultury však byly, oproti dnešní době, dokonale chráněny před zneužíváním halucinogenů. Jejich znalost totiž byla odjakživa výsadou šamanů, mystiků, duchovních učitelů či našich čarodějnic, tedy vždy jen úzkého a v tomto směru velmi znalého spektra společnosti. Proto se také nemohlo stát, aby byl halucinogen podán někomu nepřipravenému, jak se to často stává ve dnešní společnosti. Je nepochybné, že naši předkové uměli dobře využívat účinků některých rostlin k rozšiřování vědomí a nestali se přitom narkomany, především protože drogy tady byly pouhým prostředkem, nikoli cílem.