Podle archeologických nálezů se peyotl zřejmě používá ve Střední Americe k náboženským obřadům více než tři tisíce let. Obyvatelé Střední Ameriky věřili, že jim tato rostlina zprostředkovává styk s bohy a dodnes ho považují za všelék.

Španělští dobyvatelé nazývali peyotl ďábelským kořenem. Vadil hlavně misionářům, protože náboženské obřady s ním spojené odváděly Indiány od křesťanství. Domnívali se také, že jeho prostřednictvím komunikují se zlými duchy. Z tohoto důvodu probíhaly peyotlové obřady v tajnosti a Indiáni se snažili jejich existenci před bělochy utajit.

Také sběr peyotlu byl tradičně tajný a nemohl se ho zúčastnit nikdo cizí, teprve v šedesátých letech byli s jeho sběrem seznámeni první antropologové, které sebou na výpravu vzali Huičolové (indiánský kmen ze západního Mexika). Posvátná výprava - hikuri - je Huičoli podnikána jednou do roka. Členové výpravy se musí před začátkem výpravy vyzpovídat ze svých hříchů, poté následuje očista těla a poté mohou vyrazit do hor Wirikuty, nacházející se v oblasti Dan Luís Potosí. S sebou berou i tabák, který používají k rituálům při sběru. Další indiánské kmeny většinou peyotl od kmene Huičolů kupují.

Do kultu peyotlu začaly koncem 17. století pronikat prvky křesťanství. V současné době uctívá peyotl přes 40 různých indiánských kmenů. Podle stanov Domorodé americké církve (Nativ American Church) v USA, která má asi čtvrt milionu indiánských věřících, umožňuje peyotl přijímat ducha božího stejně jako chléb a víno. J.S.Slotkin napsal: "Bílý muž jde do kostela, aby mluvil o Ježíši. Indián jde do svého vigvamu a mluví s Ježíšem." V současnosti to nejsou pouze mexičtí Indiáni, ale více než 40 indiánských kmenů z různých částí USA a západní Kanady, jež uctívají a užívají peyotl.

Botanická identifikace peyotlu byla značně složitá, jelikož indiáni rozlišovali různé formy, pro které měli svá jména, a botanikové jim pak dávali latinská jména. Mnoho z nich však z botanického hlediska nemá opodstatnění, a tak dnes figurují jen jako synonyma. To je například případ L. lewinii, která je pouze místní odchylkou. Dnes ztotožňujeme peyotl zcela jednoznačně s druhem Lophophora williamsii. Někdy se také objevují jména Anhalonium a Echinocactas, což jsou jména pro rod Lophophora užívaná některými botaniky.

V rodě Lophora, patřícím do čeledi Cactaceae - kaktusovitých, rozeznáváme dnes dva druhy lišící se morfologicky i chemicky, mimo to botanici rozeznávají řadu variet.

Zdrojem peyotlu je Lophophora williamsii syn. Echinocactus williamsii - ježunka williamsova. Je to malý nepříliš vzhledný šedomodrozelený kaktus bez trnů rostoucí jednotlivě nebo v trsech. Z tlustého řepovitého kořene, který je vzhledem k nadzemní části nepoměrně větší, vyrůstá polokulovité až válcovité tělo, obvykle zploštělé na temeni. Dosahuje průměru 3-10 cm a výšky maximálně 8 cm. Kaktus je paprsčitě rozdělen mělkými přímými rýhami na 5-13 oblých žeber. Na každém žebru je malá, plochá areola, z jejíhož vrcholku vyrůstá chomáček dvoucentimetrového chmýří, z tohoto místa vyrůstají také růžové nebo bělavé zvonkovité květy asi 1-3 cm velké. Květy mají krátké tyčinky, pětiklanou bliznu a lysý semeník. Plodem je bobule obsahující drobná černá semena, která se po dozrání rozpadá. Peyotl je jednou z nejpomaleji rostoucích rostlin na světě. Od okamžiku vyklíčení semene do doby prvních květů mu to trvá asi 13 let (z tohoto důvodu se někdy rouboval na kořen rychleji rostoucího kaktusu nopálu - Opuntia ).

Lophophora diffusa má hlavu šedozelenou, někdy až žlutozelenou s nejasnými žebry a zahnutými rýhami. Květy jsou asi 2,5 cm dlouhé, holé, světle narůžovělé až nažloutlé. Také chemickým složením se liší (90% z obsahu alkaloidů je ve formě sedativně působícího pellotinu, zatím co meskalinu je zde jen stopové množství). Je možné, že L. williamsii je jeho ranější vývojovou větví.

Lophophora williamsii se vyskytuje v extrémně suchých a kamenitých oblastech s vápenitou půdou. Pochází z pouštních oblastí Mexika a USA (jižní Texas). Největší lokality jsou v Mexiku v aridních provinciích San Luis Potosí, Zacatecas, Durango, Coahuila, Nuevo León, Tamaulipas (viz mapka), dále v Texasu ve stepních areálech výše položených oblastí, zejména na Rio Grande del Norte nebo v povodí Rio Bravo.

Drogu tvoří pouze nadzemní část kaktusu L. williamsii obsahující chlorofyl, zatímco hlavní kořen se ponechává nedotčen, po odříznutí naroste nová koruna, a tak je možno vidět tyto kaktusy s několika hlavami. Nasbíraná droga se třídí podle velikostí i tvaru, příčně se řeže na části silné asi 1-1,5 cm a většinou následně suší (viz obrázek). Takto upravená droga se nazývá "meskalové knoflíky" či "koláčky" (mescal buttons). Jejich chuť je nasládlá a mírně pálivá. Jindy se čerstvé kaktusy melou na kamenném ručním mlýnku a pečlivě se zachycuje každá kapka šťávy, z které se připravuje nápoj.

Indiáni peyotlu připisují moc dát lidem zdraví, dlouhý život a zajistit očistu těla i duše. Zároveň přitom dosahují halucinogenního stavu. Proto se sušená droga žvýkala a používala zejména při indiánských rituálních obřadech a slavnostech, včetně obřadů uctívání peyotlu (peyotismus).

Jak již bylo řečeno patří tento kaktus u indiánů především mezi významné léčivé rostliny. Čerstvě nařezaný se přikládá na rány, spáleniny a bolavé zuby. Vtírán do kůže zmírňuje revmatické bolesti, vnitřně se používá proti tuberkulóze a jako protijed při uštknutí jedovatými živočichy. Také se rozžvýká nebo jen namáčí v ústech a přikládá na bolavé místo, např. na spáleninu nebo poranění, nebo se používá i prášek na rány způsobené šípy.

Peyotl také povzbuzuje činnost srdce a dýchacích orgánů, využívá se při léčbě tuberkulózy, doporučuje se při léčbě nespavosti a duševních poruchách.

Účinek drogy, jejíž doba působení je až 9 hodin (viz graf), probíhá ve dvou fázích. Po požití drogy, či po injekční aplikaci meskalinu, se velmi brzy dostavuje pocit spokojenosti a zvýšené citlivosti (někdy s nevolností, bolestí hlavy, závratí a zvracením). Po jedné až dvou hodinách tyto příznaky mizí a nastupuje zvláštní euforické opojení spojené s hlubokým klidem (občas se ale může vyskytnout i deprese), vidinami, halucinacemi, dostavuje se svalová ochablost. Častý je posun pozornosti od vnějších stimulů k introspekci a meditaci.

Zmíněné halucinace provázejí depersonalizační pocity, změny v hodnocení času a místa, derealizace a zvláště obtížně popsatelné emoční stavy. Konzument má změněno vnímání, pozoruje barevné záblesky a rozmanité, rychle se měnící geometrické obrazce. Dochází k deformacím tvarů okolních předmětů i osob, předměty se "tváří" a projevují se mimikou.

Intoxikovaný mívá zbystřené vnímání, zvláště sluch, zvuky však není schopen přesně lokalizovat, stejně jako polohu svého těla. Vše je provázeno špatným odhadem vzdálenosti, čas probíhá buď pomalu, nebo naopak rychle. Za typické pro intoxikaci meskalinem bývají považovány synestézie (vnímání vjemu jednoho smyslu jiným smyslem, např. vidění zvuku).

Podobně jako i u jiných psychedelik je pro projevy intoxikace meskalinem rozhodující osobnost intoxikovaného. Podle literárních údajů nevyvolává konzumace peyotlu (jako ostatně většiny halucinogenů) návyk.

V medicíně se objevily snahy o využití této látky v psychiatrii k podpoře psychoterapie (podobně jako u LSD, byly tyto snahy potlačeny). Zajímavé bylo zjištění, že opakovanými intoxikacemi meskalinem stoupala tolerance jak vůči této látce, tak i vůči LSD. To znamená, že zde existuje zkřížená tolerance mezi oběma halucinogeny.

Mimo výše uvedené účinky dochází po podání peyotlu (stejně jako po podání meskalinu) k lehkému zrychlení pulsu, zvýšení krevního tlaku, zvýšenému pocení a slinění, někdy i ke zvýšení tělesné teploty. Nevýraznější fyziologickou změnou je mydriáza (rozšíření zornic).

Perorálně účinná dávka samotného meskalinu je 0,3-0,6g. Látka se snadno vstřebává, koncentruje se v ledvinách, ze 60-70% se vylučuje močí v nezměněné formě a menší množství v podobě N-acetylované či O-demethylované formy. Nehromadí se v mozkové tkáni.

Intoxikace z pohledu intoxikovaných se zobrazují pouze registrovaným uživatelům s patřičným oprávněním. Máte-li zájem, můžete se přihlásit či registrovat.

L. williamsii obsahuje ze všech kaktusů nejbohatší škálu alkaloidů, obsahuje asi různých 60 alkaloidů, které se vesměs ve větší čí menší míře podílejí na jeho halucinogenním účinku. Tyto alkaloidy lze rozdělit na dvě základní skupiny, na alkaloidy odvozené od b-fenylethylaminu a nebo od tetrahydroisochinolinu.

Do první skupiny patří b-(3,4-dimethoxyfenyl)ethylamin, b-(3,4,5-trimethoxyfenyl)ethylamin (meskalin, viz. vzorec), N-methylmeskalin a hordenin.

Skupinu alkaloid, derivátů tetrahydroisochinolinu tvoří: anhalinin, anhalonidin, o-methyl­D-anhalonidin, anhalamin, anhalidin, pellotin, anhalonin, lophophorin spolu s jejich kvarterními amonnými solemi (anhalotin, lophotin, peyotin).

Podle dostupných údajů tvoří 30% z celkové sumy alkaloidů meskalin. Ostatní významněji zastoupené alkaloidy následují v pořadí pellotin (17%), anhalonidin (14%), anhalamin (8%), hordenin (8%), lophophorin (5%). Zbývajících 18% náleží různým N-formyl nebo N-acetyl substituovaným derivátům alkaloidů obou zmíněných typů. Minoritními součástmi této skupiny látek jsou mimo jiných i N-ethylanhalonin a některé alkaloidy obsahující pyrrolidinový heterocyklus. Uvedená množství látek samozřejmě platí pro rostliny z přirozených stanovišť.

Účinnost drogy závisí na množství obsažených alkaloidů, jejichž hladina může značně kolísat v závislosti na době sběru rostliny, vlastnostech půdy, nadmořské výšce a klimatických podmínkách, podstatným faktorem na účinnost je i stáří katusu - čím je kaktus starší, tím větší má obsah alkaloidů. Důležitou informací také je, že některé formy L. williamsii obsahují značné množství pellotinu, který má ve vyšších dávkách účinky podobné strychninu.

Z alkaloidů obsažených v peyotlu je halucinogenně nejúčinnější meskalin. Je prvním izolovaným halucinogenem (izolován koncem 19. století) a první syntetickou látkou tohoto typu. Meskalin je svojí strukturou blízký příbuzný neurotransmiteru v CNS, noradrenalinu. Dávka meskalinu účinná při podání ústy je 0,2-0,4 gramu. Výskyt meskalinu i některých ostatních alkaloidů není omezen pouze na peyotl, ale byl zjištěn i u některých dalších druhů sukulentů.

Pokud máte zájem je zde ukázka extrakce alkaloidů z kaktusů.