Nahosemenné rostliny 1
Nahosemenné rostliny jsou skupinou oddělení, tvořících mezistupeň mezi kapraďorosty a rostlinami krytosemennými. Za účelem rozmnožování se u těchto rostlin poprvé vytvořil speciální rostlinný orgán, zvaný semeno. Semeno vzniká po dopadu pylového zrna na bliznu a následném splynutí samčí a samičí pohlavní buňky. Semeno rostlin nahosemenných však (narozdíl od vývojově pokročilejších rostlin krytosemenných) není ukryto v plodu, ale volně leží na plodolistu, z něhož později vzniká podpůrná šupina. Ačkoli nejvýraznější epochu svého vývoje už mají nahosemenné rostliny za sebou, jsou stále ještě aktuální a setkáváme se s nimi zejména v podobě mnohých dřevin. Článek je rozdělen na dva díly.
Nahosemenné jsou rostliny většinou stromovitého vzrůstu, vodivá pletiva jsou tvořena cévicemi. Listy mají rozmanitý tvar - mohou být jehlicovité, šupinaté (např. jehličnany), ale i veliké a zpeřené (např. cykasy). Nahosemenné rostliny jsou převážně větrosnubné s jednopohlavními květy.
Obsahové látky nahosemenných rostlin jsou poměrně zajímavé a dobře prozkoumané. Téměř vždy jsou obsaženy polyfenoly typu leukoantokyanů a kondenzovaných tříslovin, charakteristický je též výskyt bis-flavonoidů (s výjimkou čeledi borovicovité a chvojníkovité), které se u krytosemenných rostlin vyskytují jen výjimečně. Nahosemenné obsahují též značné množství siličných látek, pro které je charakteristická spíše převaha nižších terpenů (do diterpenů) a velmi nízký obsah fenylpropanových látek. V listech a větvích se vyskytují cyklitoly, které chybí u krytosemenných, zejména sequoyitol nebo pinitol. Celulózu v buněčných stěnách provází mannany a xylany. Zřídka se vyskytují toxické dusíkaté produkty sekundárního metabolismu. Můžeme je nalézt např. v čeledi tisovitých nebo cykasovitých.
Existuje pět větví nahosemenných rostlin, z nichž pouze tři přežívají dodnes. Jsou to Cycadophyta, Pinophyta a Gnetophyta. Větev Cycadophyt zastupují cykasy, do větve Pinophyt patří jinany a jehličnany a z Gnetophyt nás zajímají zejména rostliny chvojníkovité.
Cykasy (Cycadophyta)
Cykasy jsou většinou fosilní dřeviny, které se vyskytovaly na přelomu prvohor a druhohor, několik zástupců se však zachovalo dodnes. Jsou to rostliny připomínající palmy - mají velké zpeřené listy, tzv. makrosporofyly, které se podobají sporofylům u kapradin. Rozmnožovací ústrojí vyrůstá v podobě šišek mikrosporofylů. Dřeň některých druhů (Cycas revoluta, Cycas circinalis) obsahuje mnoho škrobu, který se z ní získává pod názvem ságo. Tato dřeň však také obsahuje glykosidické látky pseudokyanogenního charakteru, jejichž aglykony působí nepříznivě na játra. Cykasin, obsažený v semenech některých cykasů, má snad i kancerogenní účinky.
Pinophyta
Pinofyty jsou dřeviny stromovitého i keřovitého vzrůstu. Listy jsou většinou malé, četné, spirálně postavené. Často vyrůstají na brachyblastech. Objevují se na konci karbonu, největší rozmach prožívají v juře a křídě. Řadíme sem dvě třídy: jinany a jehličnany. Zatímco z jinanů se zachoval jen jediný druh, jehličnany jsou nejrozšířenější skupinou nahosemenných rostlin.
Jinany jsou dnes v podstatě vymřelou skupinou rostlin, většinu zástupců skupiny tvoří jehličnany. Jehličnany jsou dřeviny většinou stromovitého vzrůstu, mohou však být i keřovité. Listy mají jehlicovitý nebo šupinovitý tvar. Postavení jehlic na větvi může být spirální až vstřícné, někdy též přeslenité. Zpravidla jsou stálezelené, vyskytuje se však i několik opadavých druhů. V pletivech dřeva, kůry a listů všech řádů kromě tisotvarých jsou schizogenní kanálky s obsahem balzámů (roztoků pryskyřic v silicích).
Jinanovité (Ginkgoaceae)
Jinany byly hojné zejména v permu a druhohorách. Dnes přežívá jen jediný druh - jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba).
Jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba)
Je to opadavý strom, pocházející z Číny. Dnes se často pěstuje v parcích jako okrasná dřevina. Jeho charakteristické listy vyrůstají na brachyblastech, mají vějířovitou žilnatinu. Semena mají dužnatou vnější vrstvu, takže připomínají peckovice. Listy obsahují antibioticky účinné látky.
Borovicovité (Pinaceae)
Borovicovité jsou dřeviny, nejčastěji stromy vysokého vzrůstu. Jsou rozšířeny v mírném až subtropickém pásmu severní polokoule. Listy jsou krátké až značně dlouhé, většinou vytrvávající, opadavé jen zřídka (modřín). Samičí šištice dřevnatí, mohou být v době zralosti nerozpadavé (borovice, smrk), nebo rozpadavé (jedle). Semena jsou okřídlená. Embryo má více děloh, až osmnáct.
Borovicovité obsahují řadu farmaceuticky významných látek. Ve schizogenních kanálcích listů nebo v exkrečních dutinách kmenů obsahují silici a pryskyřici. Hlavními složkami silic jsou monoterpenické uhlovodíky (α-pinen, β-pinen, limonen, karen a další), terpenické alkoholy (např. borneol) a estery. Dalšími obsahovými látkami jsou stilbeny (hlavně pinosylvin) ve dřevě, třísloviny v kůře a flavonoidy.
Borovice (Pinus sp. )
Borovice jsou stromy nebo keře vyskytující se téměř na celé polokouli. Jehlice vyrůstají z brachyblastů ve svazečcích nejčastěji po dvou, někdy však i po třech či po pěti. Jmenujme borovici lesní (Pinus sylvestris), která roste na písčitých a skalnatých půdách téměř v celé Evropě, borovici černou (Pinus nigra), která je u nás hojně pěstována, borovici horskou, tzv. kosodřevinu (Pinus mugo), keřovitého vzrůstu a s vejčitými šiškami, osidlující převážně vyšší horské polohy.
Borovice jsou zdrojem terpentýnového balzámu, který se získává nařezáváním kůry až ke dřevu a zachytáváním vytékajícího balzámu do nádobek. Destilací tohoto balzámu se získává terpentýnová silice (Oleum terebinthinae). Silice z borovice horské (Oleum pini pumilionis) je také významnou drogou.
Terpentýnová silice (Oleum terebinthinae)
Je to čirá, bezbarvá, snadno pohyblivá tekutina, silně lámající světlo. Má charakteristický jemný zápach a palčivou, hořkou chuť. S vodou je nemísitelná, je však poněkud rozpustná v lihu. Terpentýnová silice se získává destilací terpentýnového balzámu s vodní parou. Pro technické účely je možné tuto silici získat i destilací dřeva či dřevných odpadů s vodní parou. Čištěná terpentýnová silice (Oleum terebinthiae rectificatum) je uvedena v ČSL 4.
Hlavní složkou silice je α- a β-pinen, které tvoří asi 30 % silice, dále jsou přítomny limonen, felandren, methylchavikol, terpinolen, bornylacetát, pinokarvol a verbenol. Silice podléhá autooxidaci, při které vznikají α-pinenové peroxidy. Silice z borovice lesní (P. sylvestris) obsahuje méně pinenů (15 %) a její hlavní složkou jsou jiné terpeny (Δ3-karen, cymol a kafr), takže má jiné vlastnosti.
Čištěná terpentýnová silice se dnes v lékařství používá jen omezeně. Používá se téměř výhradně zevně ve formě různých mastí a náplastí. Tyto přípravky způsobují prokrvení kůže a mají též antiseptické a desinfekční účinky. Aplikuje se zejména v případě revmatických a neuralgických bolestí. Jakékoli vnitřní použití (včetně inhalací) je dnes již vyloučené pro nepříjemné vedlejší účinky a působí dráždivě, zejména na ledviny. Pro tyto účely se nahrazuje jinými silicemi. Hlavní těžiště využití terpentýnové silice je dnes zejména v chemickém průmyslu, při výrobě laků, syntetického kafru a podobně. Přítomné peroxidy mají též bělící účinky.
Kosodřevinová silice (Oleum pini pumilionis)
Je to čirá, bezbarvá až slabě zelenožlutá tekutina charakteristického příjemného zápachu, chuti zprvu aromatické, později palčivé a hořké. Působením světla a vzduchu houstne a barví se temněji. Získává se z čerstvého jehličí s mladšími větvičkami borovice horské (Pinus mugo). Kosodřevinová silice je uvedena v ČSL 4.
Kosodřevinová silice obsahuje 3 až 10 % esterů, zejména bornylacetátu. Přítomnost ostatních obsahových látek je závislá na místě výskytu. Tyto látky jsou podobné, jako látky v terpentýnovém oleji. Jde zejména o pineny, silvestren, kadiden, karen, limonen, anisaldehyd a felandren.
Silice podporuje vylučování hlenu, potlačuje křeče hladkého svalstva a koliky a má též desinfekční účinky. Zevně působí prokrvení kůže. Používá se zejména při dýchacích potížích pro podporu odkašlávání a pro zlepšení průchodu dýchacích cest, a to ve formě spreje či inhalačně. Může tvořit též přísadu do koupelí, sprejů na zlepšení ovzduší uzavřených prostor a podobně.
Smrk ztepilý (Picea abies)
Smrk je štíhlý vysoký strom, u nás nejhojněji pěstovaná monokulturní dřevina. Má čtyřhranné, skoro přisedlé jehlice, brachyblasty jsou téměř zakrnělé. Šišky jsou převislé, nerozpadavé. Mělce koření a proto není odolný proti vývratům. Poskytuje pryskyřici.
V nedávné době zasáhla naše monokulturní smrkové porosty tzv. kůrovcová kalamita - stromy byly napadeny lýkožroutem smrkovým. Zde bych chtěl připomenout, že zdravý smrk má proti kůrovci poměrně účinnou zbraň - výron pryskyřice z porušených míst. Ta přítomný hmyz zalepí a ten tak hyne. Je-li však smrk narušen, není schopen se bránit a naopak vylučuje látky, které lýkovce lákají. Lýkožrout má tedy jakousi ozdravnou funkci pro smrk. Pokud však les obsahuje příliš narušených smrků, lýkožrout se přemnoží a začne úspěšně napadat i zdravé smrky. Tak dojde k nám známé kůrovcové kalamitě.
Jedle balzámová (Abies balsamea)
Je to strom vyskytující se v Severní Americe. Získává se z něho tzv. kanadský balzám (Balsamum canadense), sloužící zejména v mikroskopické technice k tvorbě trvalých preparátů. Lze jej získat i z jiných jehličnanů, např. z tsugy kanadské (Tsuga canadiensis).