Latinský rodový název Atropa je odvozený od jména neúprosné řecké bohyně osudu Atropos, která přestříhává nit života, latinské druhové jméno bella-donna znamená "půvabná paní", protože vznešené italské dámy věřily, že zasněný pohled je známkou okouzlující krásy.

První zmínky o této rostlině uvádí Theofrastos (4.-3. stol.př.n.l.), který tuto rostlinu nazývá "mandragoras" (nejednalo se však o rostlinu dnes známou pod jménem mandragora, nýbrž skutečně o rulík). První známé vyobrazení rulíku pochází až z roku 1543 od německého botanika Leonharda Fuchse, který měl uvedenu tuto rostlinu ve své knize New Kreuterbuch pod názvem Solanum somniferum.

Ve středověku byl rulík součástí čarodějných mastí, a tzv. nápojů lásky, hojně jej užívali i traviči. Stal se také rozhodujícím prostředkem ve válce Skotska proti norskému králi Svenu Canutovi v roce 1035, kdy Skotové pod vedením Duncana I. propašovali seveřanům do tábora právě rulíkem vylepšené potraviny, což podstatně přispělo ke zničení nepřítele.

Největšího významu dosáhl rulík ve středověké Evropě v rukou čarodějnic a mágů, kteří z něj připravovali kouzelné lektvary a masti. Jedna z takových proslavených receptur obsahovala rulík, blín, mandragoru a tuk mrtvého novorozence. Tato směs se pak vtírala do kůže ve slabinách, nebo i přímo do pochvy.

Představa čarodějného koštěte se již od nepaměti vyskytuje v mnoha lidových pověrách. Z 15. století pochází zápis: "Podle lidových báchorek a doznaných hříchů si čarodějnice v jistých dnech či nocích pomazávají dlouhé hole a jedouce na nich, vydávají se na různá místa".

I u nás četné lidové pověry spojovaly rulík a jeho jedovaté vlastnosti přímo s ďáblem.

Rulík zlomocný je mohutně rozvětvená, vytrvalá, holá nebo žláznatě pýřitá bylina dorůstající výšky až 1,5 m. Listy jsou střídavé, vejčité, zúžené v krátký řapík, celokrajné a zašpičatělé, dlouhé asi 20 cm. Kvete od června do srpna. Květy vyrůstají jednotlivě v úžlabí listů. Mají zvonkovitý kalich s pěti rozestálými ušty a korunou stejného tvaru s pěti zaokrouhlenými cípy, zevně hnědě fialovou a uvnitř šedožlutou. Plodem je lesklá, kulovitá bobule velikostí 1,5-2 cm černé barvy s fialovou dužninou, dozrávající v srpnu až září. Semena jsou četná, drobná, ledvinovitá až vejcovitá, světle hnědá, často s bradavičnatým osemením.

Celá rostlina je prudce jedovatá, drogou je však především kořen, který je bez pachu, chuti sladce slizovité, později hořké a nepříjemné. Listová droga páchne omamně a chutná ostře nahořkle.

Rulík zlomocný pochází z Evropy, odkud se rozšířil do západní Asie a severní Afriky.

Roste na vlhkých půdách s dostatkem humusu a živin na mýtinách a okrajích lesů, hlavně v pahorkatinách i podhůří. Dnes je jeho používání rozšířeno hlavně v USA a Indii.

V evropské medicíně se začal rulík pro svou jedovatost užívat až od 17. století. Většinou se z něj připravují galenika, zvláště extrakty, a to k odstranění křečí hladkého svalstva, rozšíření zornic a také k léčení Parkinsonovy choroby.

Dnes je droga především surovinou k izolaci atropinu, případně dalších tropanových alkaloidů.

Hlavní využití rulíku spočívalo především v jeho magických schopnostech. Jak již bylo uvedeno v části Historie, připravovala se z něj celá řada mastí a čarodějných lektvarů.

Vzhledem k obsahu atropinu a skopolaminu, působí tato droga jako typický deliriogen - má intenzivní centrální anticholinergní vlastnosti, které zpravidla vedou ke kvalitativní poruše vědomí. Účinek tropanových alkaloidů se u intoxikovaného projevuje touhou a snahou po intenzívním pohybu a vznikem zrakových, sluchových a čichových halucinací. Tyto halucinace jsou velmi pohyblivé, mnohočetné a mají povahu létání, ježdění a otáčení. Halucinogenní účinky se projevují v přechodu mezi vědomím a spánkem, jsou způsobeny především skopolaminem (atropin a hyoscyamin zde hrají spíše druhořadou úlohu) a proto se od běžných přírodních halucinogenů liší; jsou vysoce toxické a člověk si z průběhu silnější intoxikace většinou moc nepamatuje. Ztrácí všechen pojem o skutečnosti a upadá do hlubokého spánku, podobného alkoholickém deliriu.

Maximální dávky atropinu používané v lékařství jsou 0,5mg pro jedno podání. K centrálním účinkům dochází po podání dávek 5-10 mg. Atropin má značně dráždivý vliv na centrální nervovou soustavu, u intoxikovaného vyvolává velké vzrušení a přechodné psychické změny. Mimo to atropin jako parasympatolytikum vyvolává útlum žlázové sekrece (sucho v ústech, suchá kůže a zvýšení tělesné teploty jako důsledek blokády sekrece potu), relaxaci hladkého svalstva, tachykardii (zrychlení srdeční činnosti) a mydriázu (roztažení zorniček). V menších dávkách zvyšuje atropin touhu po pohybu, zvyšuje sklon k mluvení, k nemotivovanému smíchu či pláči, působí zrakové, sluchové i čichové halucinace (ty si však intoxikovaný většinou po vystřízlivění nepamatuje). Po požití tohoto alkaloidu se často dostavuje tendence intoxikovaného k agresi. Docela výstižnou se jeví následující charakteristika projevů otravy: "divoký jako zajíc, slepý jako krtek, suchý jako troud, červený jako řepa a vzteklý jako pes". Předávkování atropinem způsobuje selhání dechových a srdečních funkcí.

Skopolamin je účinkem podobný atropinu, je však asi pětkrát toxičtější. Výrazně ohrožuje dýchací centrum (méně ovlivňuje srdce) a působí silně na rozšíření zornice. Prudká otrava skopolaminem se velmi podobá otravě atropinem. Excitační stadium je však velmi krátké a již při nízké dávce se dostavuje ochromení centrálního nervstva, provázené rozšířením zornic a vysycháním ústní sliznice. Zajímavým důsledkem otravy skopolaminem je stav, kdy intoxikovaný odpovídá rychle na kladené otázky a to bez jakékoliv volní kontroly (toho jevu využívali totalitní režimy jako tzv. sérum pravdy). Někdo reaguje již na nepatrné množství značnou psychickou tupostí či spánkem, někdo jeví značnou pohotovost a sdílnost. Dlouhodobá otrava skopolaminem se projevuje nechutenstvím, slábnutím a hubnutím.

Intoxikace dávkou nad 100 (50) mg atropinu končí u dospělého většinou kómatem a respirační paralýzou (minimální smrtící dávka - jak říkají vojáci). Smrtelnou dávku plodů rostliny představuje pro dospělého 10-12 bobulí (pro děti již 3-4). Poměrně často se však vyskytují jedinci mnohem citlivější u nichž se kritické stavy objevují již po 1 mg atropinu (obsah alkaloidů v droze viz část chemie). Obvykle to začíná zvláštním pocitem intoxikovaného, že při nesoustředění se na dýchání nedýchá. V tomto případě je lepší se na dýchání soustředit a vyhnout se dalšímu podání drogy, nebo raději vyhledat pomoc.

Je zajímavé, že králíci, ptáci a plži, na rozdíl od lidí, jsou značně odolní vůči tropanovým alkaloidům a mohou bez úhony přijmout větší množství jedovatých lilkovitých rostlin obsahujících tyto látky. Jejich maso se však v tomto případě stává jedovatým. Tohoto účinku se mimochodem také využívalo, zejména ve středověkém travičství.

Intoxikace z pohledu intoxikovaných se zobrazují pouze registrovaným uživatelům s patřičným oprávněním. Máte-li zájem, můžete se přihlásit či registrovat.

Léčba akutní intoxikace je zhruba následující: okamžitý výplach žaludku velkým množstvím vody s aktivním uhlím, nebo alespoň ihned podat hodně slanou vodu k vyvolání zvracení. Dále se snažit o zmírnění teploty studenými zábaly. V excitační fázi diazepam (5 mg) či chlorpromazin. V případě hlubokého komatu je nutné umělé dýchání, aby se zabránilo vzniku respirační paralýzy. Jako specifické antidotum se používá fysostigmin (i.v. 1-2 mg), jehož podání se ve vážných případech opakuje po 30-60 minutách.

Rostlina obsahuje především velmi účinné tropanové alkaloidy (kořen až 1,5%, list 0,3-1,2% a semena asi 0,8%), z nichž rozhodující podíl tvoří L-hyoscyamin (až 70% všech alkaloidů; vzorec vlevo), dále atropin (racemát hyoscyaminu), L-skopolamin (vzorec vpravo), apoatropin a belladonnin.

Tyto alkaloidy se nacházejí i v ostatních rostlinách čeledi lilkovitých, jako jsou blín či durman, ale samozřejmě v jiných koncentracích.