Nejstarší věrohodná zpráva o pití čaje pochází ze 3.století našeho letopočtu. Objevení čaje jako blahodárné rostliny je však samozřejmě mnohem starší, legendy uvádějí až 3. tisíciletí před naším letopočtem. První herbář, jenž nese záznamy o čaji, pochází z Číny a vznikl před 1500 lety.

Nejstarší popisy pěstování a přípravy čaje máme z období dynastie Tchang (7.-10. stol.), zejména od legendárního čajového mistra Lu Jü. K přípravě se používal zelený čaj lisovaný do různých forem a poté rozemletý na jemný prášek, jenž byl vhozen do kotlíku s vroucí vodou a krátce povařen. Později se čajový prášek spařoval vroucí vodou a poté se šlehal bambusovou metličkou.

S pitím čaje zhruba v takové podobě, jakou známe dnes, se poprvé setkáváme v období dynastie Ming (14.-17. stol.). Čajové lístky byly přelévány horkou vodou ve velkých šálcích, z nichž se i pilo. Používání čajových konviček je spojeno s rozšířením pití čaje do všech vrstev čínské společnosti v 15. století.

Čajová kultura a pití čaje se rychle šířily, nejprve v 15. století do Japonska a Mongolska, později obchodními cestami do Arábie, v 16.-17. století poznává čaj i Rusko a Evropa, kde se čaj rychle stává oblíbeným nápojem. V Indii byly první čajové plantáže založeny Brity v první polovině 19. století a na Cejlonu v druhé polovině 19. století.

Britové jsou dodnes největšími dovozci a spotřebiteli čaje (kolem 5 kg na osobu ročně). Rusové úspěšně vysazují čajovníky v oblasti Kavkazu, čínští kolonisté přivážejí čajovník na Tchaj-wan. Čajové plantáže jsou budovány na Sumatře, na Jávě, v Jižní Africe a na mnoha dalších místech. Čaj se stává významným obchodním artiklem a celosvětovým kulturním fenoménem.

Carl Linné ve svém díle Species plantarum (Druhy rostlin) zařadil čajovník do samostatného rodu, Thea. Později bylo dokázáno, že rody Thea a Camellia rozdělovat nelze a rozhodnutím Mezinárodního botanického kongresu byly sloučeny pod jménem Camellia. Kvůli dávným nejasnostem má Camellia sinensis řadu synonym Thea sinensis, T. bohea, T. viridis, T. cantonensis, Camellia thea, C. theifera.

Čajovníky jsou keře s celoročně zelenými, silně žebrovitými listy vyrůstajícími na krátkých větvičkách, typické jsou dobře viditelné stříbřitě bílé chloupky, jimiž je pokryta spodní strana listů. Nerozvinuté pupeny listů (tipsy) jsou jimi pokryty zcela. Květy všech druhů čajovníku jsou bílé a podobají se květům třešní. Pravidelným stříháním se zvyšuje množství výhonů a keř se zahušťuje a formuje do požadovaného tvaru o výšce 70 - 100 cm. Keře se kvůli snadnějšímu sběru čajového listu sází do pravidelných dlouhých pásů vedle sebe.

Pěstitelé při dělení čaje rozlišují tři poddruhy: čínský, asamský a nejméně početný indočínský neboli kambodžský. Prakticky není možné se setkat s "čistými" formami, na plantážích rostou kříženci. Pro zařazení do určitých skupin se užívá termín džát (jat).

• Čínský čajovník je menší (keřovité čajovníky o výšce 3 až 6 m) než čajovník asamský (stromy o výšce 6 až 15 m), má menší, 4 - 7 cm dlouhé tuhé a hladké lístky a hodí se pro pěstování ve vyšších polohách (nad 1150 m) se subtropickým a mírnějším podnebím (snáší dobře i teploty mírně pod bodem mrazu).
  
• Asamský čajovník má úzké, špičaté ozubené lístky dlouhé 15 - 20 cm. Pěstuje se převážně v tropickém pásmu, od nížin až do horských poloh (nad 2000m). Praxe rozeznává 5 asamských džátů: světlolistý a tmavolistý assam, manipuri, burma a lushai. K produkci čaje se užívají tmavolistý assam, manipuri a burma.
  
• Indočínský džát je charakteristcký načervenalou či červenou barvou svých 8 cm dlouhých, lehce ozubených čajových lístků. Strom s jedním kmenem dorůstá výšky 5 m.

Čajovník roste divoce v Ásamu, Barmě, Zadní Indii a jižní Číně. Pěstování čajovníku je rozšířeno zejména v Indii, Číně, Japonsku, na Ceylonu, na Tchaj-wanu, v Indonésii, Vietnamu, v oblasti Kavkazu a v některých zemích Afriky a Jižní Ameriky.

Čajovníku se daří v monzunovém klimatu v subtropickém a tropickém pásu, roste na kyselých půdách, od hladiny moře až po nadmořské výšky kolem 2500m. Čajovníky pěstované v horských polohách mají sice menší výnosy, kvalita sklizeného listu však bývá větší. Čajovník není nijak choulostivý na teplotní výkyvy, vyžaduje však značné množství srážek během celého roku.

Čaj se po staletí pokládá za účinný prostředek při snižování únavy a je mu přičítán významný vliv na zvyšování tělesné a duševní činnosti. Již dlouho se používá také při léčení střevních i žaludečních onemocnění.

Číňané, u nichž má pití čaje tisíciletou tradici, jej odedávna považovali za léčivý nápoj. Odvar a výtažek ze zeleného čaje používali i při léčení kožních onemocnění.

Pro u nás běžné použití je důležité, že necháme-li vroucí vodu po zalití čaje v čajové konvici působit kratší dobu, zhruba 2-3 minuty, vyluhují se zpravidla především aromatické látky. Při prodloužení doby vyluhování na 5-6 minut vyluhujeme i třísloviny. To ovšem kromě příznivého účinku tříslovin v nálevu ovlivňuje i chuť čaje, který potom má ostrou, svíravou chuť. Nepříjemnou chuť tříslovin můžeme omezit i přidáním mléka do čaje.

K mléku v čaji bych si ovšem dovolil připojit malý dodatek; tak, jak jej napsal (ve své knize How to be an Alien) důvěrný znalec Anglie a vůbec všeho britského George Mikes:

"Nejsmutnější na čaji je, že to původně býval docela dobrý nápoj. A tak dalo několik významných britských kapacit hlavy dohromady, a podniklo řadu složitých biochemických pokusů, jak ho co nejúčinněji dočista zkazit. Prohlásili, že kýženého výsledku dosáhneme právě tehdy, nebudeme li čaj píti čistý (případně s rumem, citronem či cukrem), ale doplníme jej trochou studeného mléka a vůbec neosladíme... K věčné slávě britské vědy přineslo jejich dílo kýžené ovoce. Jakmile byl tento osvěžující, aromatický orientální nápoj změněn na jakési bezbarvé kloktadlo bez chuti a zápachu, rázem se z něj stal národní nápoj Velké Britanie a Irska. Se značnou dávkou drzosti si však stále ponechal zvučné jméno ČAJ."

Mnoho národů si během dlouhých staletí vytvořilo své ustálené tradice způsobu přípravy a konzumace čaje. Například tibetští kočovníci jej popíjejí s rozpuštěným jačím máslem a se solí, což je pro Evropany (snad i včetně výše zmíněných obyvatel Britských ostrovů) způsob skutečně poněkud neobvyklý.

Účinky čaje na lidský organismus jsou mnohostranné. Člověk se po vypití čaje cítí svěžejší, lépe si vybavuje myšlenky a vzpomíná na prožité věci. Po vypití většího množství čaje mohou však nastat pro člověka i nepříznivé následky. Je to rychlý sled myšlenek až myšlenkový trysk, který však k účelnému myšlení nepřispívá. Vypití většího množství silného čaje může přispět k nespavosti.

Tyto účinky čaje ovlivňuje obsah kofeinu, který byl dříve označován názvem tein. Účinek kofeinu je mírnější než v kávě, protože se pomaleji uvolňuje a vstřebává. Nebezpečí předávkování organismu kofeinem z čaje téměř nehrozí. Zatím co kofein (trimethylxanthin) působí především psychostimulačně, theofylin a theobromin (dimethylxanthiny) mají především účinky periferní, konkrétně bronchodilatační, vazodilatační, kardiostimulační a slabší diuretické (močopudné).

Periferní účinky jsou podmíněny inhibicí enzymu fosfodiesterázy (rozkládající cAMP; a tak nahromaděním cAMP) vyššími koncentracemi methylxanthinu. Všechny methylxanthiny v nižších koncentracích blokují adenoznové receptory, tento účinek se uplatňuje především při stimulačním působení kofeinu na CNS.

Přítomnost éterických olejů v čaji způsobuje v některých případech po požití čaje jistou euforii (zlepšení nálady), která je mírně podobná alkoholové euforii. Psychické účinky čaje dosahují vrcholu po čtyřiceti minutách a po dalších třiceti minutách bez následků mizí.

Účinkem tříslovin se zvýšená propustnost kapilár dostává na normální úroveň, zlepšuje se pružnost a propustnost jejich stěn, třísloviny pomáhají při kapilárním krvácení, revmatickém zánětu srdeční nitroblány, při vysokém krevním tlaku a kurdějích. Čajové třísloviny blahodárně ovlivňují i trávicí trakt, protože jsou schopny vázat a odvádět z organismu škodlivé látky.

Čaj rovněž podporuje srdeční činnost a rozšiřuje mozkové cévy, což do jisté míry snižuje bolesti hlavy a únavu. Silný čaj je vhodný při první pomoci, jde-li o otravy zasahující centrální nervovou soustavu, při oslabené srdeční činnosti a ztíženém dýchání. Čajové obklady mírní bolesti a horečky při slunečním úžehu, běžně a často se používají při zánětu očních víček.

Intoxikace z pohledu intoxikovaných se zobrazují pouze registrovaným uživatelům s patřičným oprávněním. Máte-li zájem, můžete se přihlásit či registrovat.

Čajové listy obsahují řadu nejrůznějších chemických látek, z nichž nejvýznamnější jsou purinové alkaloidy kofein (1,3,7-trimethylxanthin; 2,5-4,5%), theofylin (1,3-dimethylxanthin; 0,02-0,04%) a theobromin (3,7-dimethylxanthin; 0,02-0,04%).

Šálek čaje připravený ze lžičky čaje obsahuje asi 0,02 g kofeinu, což je méně než u běžného šálku kávy. Pokud máte zájem je zde ukázka extrakce kofeinu z čajovníku.

Nejdůležitější a pro čajové lístky charakteristické jsou třísloviny - v čaji jsou to především deriváty kyseliny galové a katechinu. V různých druzích čaje je obsah tříslovin rozdílný. Nejvíce jich obsahuje zelený čaj, ve kterém je jich zhruba 10-27%, méně je jich v černém čaji, u něhož se uvádí 5-12%. Listy z čajovníků rostoucích ve vysokohorských polohách mají obvykle více tříslovin. Ve fermentovaných listech jsou pak převážně kondenzační produkty katechinů, teaflavin, tearubigin, které dávají čajovému nápoji jeho zbarvení. Obsah tříslovin v připraveném čaji samozřejmě závisí i na délce "luhování" čaje (viz Způsob použití).

Další obsahové látky jsou saponiny, flavonové glykosidy a silice. Silice vzniká při fermentaci a je tvořena převážně nenasycenými alifatickými aldehydy a alkoholy, např. pentolem, linalolem, linaloloxidem aj.

V čajových listech se nachází také řada vitamínů. Riboflavin (vitamín B2) v čaji přetrvává i po zpracování a skladování. Kyselina askorbová (vitamín C) je v čaji rovněž obsažena, ale rozkládá se fermentačním procesem při výrobě černého čaje. Zelený čaj má zhruba desetinásobný obsah vitamínů v porovnání s černým čajem.