Starověká svědectví o mystériích, konaných v chrámu v Eleusis poblíž Athén, jsou jednoznačná a jasná. Zasvěcenec zde prožíval vrcholné zážitky svého života. Tyto nezapomenutelné prožitky byly jak fyzické, tak mystické; tělesný třes, závratě, studený pot a především výjevy, které svou silou zastínily celý předešlý život, jenž jako by člověk strávil v slepotě. Pocity posvátné bázně a úžasu nad jasností prožívaných okamžiků byly tak ohromující, že člověka zanechaly v hlubokém mlčení, protože jejich hloubka mohla být jen stěží vyjádřena prostými slovy.

Po dlouhá dvě tisíciletí procházelo branami Eleusis každoročně několik vybraných Řeků, aby se poklonili bohům a poděkovali jim za jejich dar - obilí. Účastníci obřadu byli zároveň zasvěceni do tajemných a děsivých sil podsvětí, kam bylo možné vstoupit jen v doprovodu purpurového bratříčka obilí, námele. Extáze prožívané během eleusinských mystérií byly podle současných domněnek způsobeny intoxikací paličkovicí Claviceps paspali a snad i jinými příbuznými druhy, které rostou na různých druzích obilných trav vyskytujících se v oblasti Řecka.

O tom jak se staří Řekové takto "sjížděli", aniž by se otrávili, naleznete více informací v části Chemie.

V pozdějších dějinách má námel důležitou úlohu jako původce otrav moukou jím znečištěnou. Protože se žito v Evropě začalo pěstovat až s nástupem křesťanství, začaly se epidemické otravy námelem objevovat až ve středověku, především na venkově. Tyto záhadné epidemie si vyžádaly nevyslovitelné utrpení tisíců obětí. Z dob hromadného výskytu námelových otrav jsou známy dva typy: ergotismus convulsivus a ergotismus gangraenosus. Prvý byl častější v severovýchodní Evropě, druhý spíše v Evropě jihozápadní. Ta druhá (gangrenosní) forma byla též zvána Ignis Sacer (Svatý Oheň), či Igni Sancti Antonii (Oheň Sv. Antonína) a byla pokládána za boží trest.

Svatý Antonín, po němž byl tento "oheň" pojmenován, byl zbožný poustevník v Egyptě, kde také roku 356, ve věku 105 let, zemřel. Sv. Antonín ochraňuje zbožné před ohněm, epilepsií a nákazou. Během křížových výprav přivezli rytíři jeho ostatky zpět do Evropy a pohřbili je ve francouzském městě Dauphiné. Bylo to právě zde, kde v roce 1039 propukla první známá epidemie "svatého ohně". Tehdy vznikla v Dauphiné nemocnice a v roce 1095 zde byl papežem Urbanem I. založen i řád sv. Antonína. Je však pravděpodobné, že už athénský mor z r. 430 před n. l. byl takovou otravou.

Pravá příčina otrav byla zjištěna francouzským lékařem Thuillierem teprve roku 1676. Středověcí mlynáři často oddělovali čistou moukou pro bohatší zákazníky a napadenou prodávali chudině. Nebývalo vzácností 6 - 10 % námele v mouce; dnes se považuje za škodlivé lidskému zdraví obilí s 0,2 % námele. V okamžiku, kdy byla objevena příčina otrav, zvýšila se v mlýnech ostražitost a epidemií začalo rychle ubývat. Do roku 1879 je prý v Evropě známo 306 těchto epidemií. I dnes však přes nejrůznější opatření dochází k občasným epidemiím, které někdy postihují i celé vesnice. K nejznámějším otravám v minulém století došlo roku 1928 kdy onemocnělo v Manchastru na 200 židovských uprchlíků z Německa po mouce South Yorshire, dále obdobné větší otravy z let 1929 na Ukrajině a v Irsku a 1953 ve Francii a Belgii.

I když tato vřeckovýtrusná houba parazitující na žitě nikdy nezaujala důležitou magicko-rituální funkci v evropské společnosti, vysloužila si přesto zvláštní pověst. Byla spojená s temnými duchovními silami - byl to zlovolný dar bohů.

Paličkovice nachová - Claviceps purpurea - tato parazitující vřeckovýtrusná houba napadá semeníky některých druhů trav a ostřic, zejména žita (Secale cereale). Houbová vlákna proniknou napadeným semeníkem, stráví jej, druhotně srostou a přemění se v tmavofialové až černé, 1-6 cm dlouhé, růžkovité sklerocium zvané námel, jenž nápadně vyčnívá ze zralého klasu. (Námel - Secale cornutum - byl v minulosti považován za samostatný druh a tak byl pojmenován Sclerotium clavus). Vegetační cyklus této houby je možno rozdělit do dvou částí: aktivní období a stadium vegetačního klidu. Námel je klidové stadium houby, ze zralého klasu vypadává a přezimuje v půdě. Na příčném řezu paličkou jsou pod vyvýšenými bradavkami lahvicovité dutinky (perithecia).V každé z nich jsou vřecka a mezi nimi neplodná podpůrná vlákna. Každé vřecko obsahuje osm nitkovitých spor, které se na jaře, když obilí vykvétá, dostávají z přezimujících plodnic a jsou zanášeny větrem nebo hmyzem do jejich květů. Jakmile se dostane nitkovitá spora na pérovitou bliznu trávy, vyklíčí a celý semeník prorůstají houbovitá vlákna. Za několik dnů se na spolu květu objeví kapky sladké slizovité šťávy, známé jako medovice, která později z květu vytéká. V ní jsou obsaženy jiné výtrusy (konidie) zajištující přenos hmyzem, nalákaným sladkou šťávou. Z nakaženého semeníku vzniká námel a celý cyklus se znovu opakuje.

Paličkovice nachová je široce rozšířená hlavně v Evropě. Kromě ní je v této oblasti známo asi pět dalších příbuzných druhů. S ohledem na obsah cenných alkaloidů se dnes provádí umělá kultivace námele, a to infikováním žitných klasů (Secale cereale) nebo na živných substrátech.

Způsob jakým se používal námel při Eleuských mistériích byl zřejmě poměrně jednoduchý. Námel se asi jen vyluhoval ve vodě, s tímto tvrzení přišli Albert Hofmann a Richard Gordon Wasson a dokonce to i vyzkoušeli a popsali v knize "The Road to Eleusis: Unveiling the Secret of the Mysteries" v r.1978. Od té doby však vodný roztok námelu asi nikdo nevyzkoušel. Uvážíme-li historii ergotismu, je to celkem pochopitelné. Na druhé straně ale Paspalum distichum, jak je popsal Hofmann, obsahuje jen "alkaloidy, které jsou halucinogenní a které byly možná dokonce užívány přímo ve formě moučky". (O tom, jak to že se při tom neotrávili, se dozvíte víc v části Chemie).

Námel má však v malém množství také léčebné účinky, neboť např. zastavuje krvácení po porodu. V gynekologii a porodnictví ho používali již staří Číňané, Asyřané a Peršané, později se doporučoval i v Evropě. V roce 1747 použil práškovaný námel při porodu holandský porodník Rathlaub. Dnes se v moderním porodnictví používá izolovaného alkaloidu ergonovinu a dalších alkaloidů námele v interním lékařství a psychiatrii.

V roce 1943 se objevila i další možnost, jak námel v medicíně využít. Tehdy totiž dr. Albert Hofmann při práci s diethylamidem kyseliny lysergové jako první člověk na světě prožil zvláštní pocit závratí a neklidu, jakoby stav opilství, měl přebujelou obrazotvornost, předměty se opticky měnily. Správně předpokládal, že tyto projevy byly způsobeny látkou se kterou v té době pracoval, totiž LSD-25. Po třech dnech se rozhodl, že bude tento svůj objev analyzovat a požil 0,25 mg LSD. Po 40 minutách zaznamenal: "Pocity mírné závrati, neklid, obtížné soustředění, poruchy vidění, smích..." Pak se jeho zápisy nedaly přečíst. Jeho pozorovací schopnosti nebyly oslabeny, ale nebyl schopen vnímat prostor a čas. Přestože požil velmi malé množství LSD, byla tato látka natolik účinná, že i ona čtvrtina miligramu znamenala značné předávkování.

V průběhu padesátých a šedesátých let vyvolala tato droga vlnu zájmu mnoha psychologů a psychiatrů, kteří se ji pokoušeli využít k léčbě svých pacientů. Informace o výzkumu LSD prováděném u nás (ČSSR) naleznete zde.

Po podání halucinogenu lysergamidu dochází k řadě psychických změn, provázených vedlejšími příznaky a komplikacemi. Po dvou hodinách po aplikaci 100 mikrogramů lysergamidu (při experimentální otravě LSD) se začínají projevovat první příznaky psychických změn především v oblasti percepce (vnímání). Předměty ztrácejí na ostrostí svých obrysů, barvy nabývají nepřirozené plnosti a sytosti, před očima vznikají zvláštní fantastické barevné obrazce, mění se rozměry prostoru. Perspektiva se periodicky zplošťuje a prohlubuje, svět kolem se intoxikovanému jeví buď jako velmi blízký či naopak vzdálený s předměty zmenšenými. Vše bývá provázeno zvláštními změnami afektivity (porušením duševní rovnováhy), úzkost se střídá s výraznou euforií. Současně se dostavují poruchy vnímání vlastního těla, tělo se zdá být velmi těžké, takže je intoxikovanému zatěžko pohnout i vlastními prsty. Tyto pocity mohou být posléze vystřídány lehkostí, při které člověk cítí schopnost vznášet se a plout prostorem jako pták ve vzduchu či ryba v akváriu.

Dalšími projevy intoxikace jsou synestézie, projevující se barevným vnímáním zvuku, vnímáním barev, vůní apod. Podle anticipací intoxikovaného a podle prostředí ve kterém se intoxikovaný nachází, bývá v různé míře zachován kritický postoj k prožívanému. Prožívané může být chápáno jako příznak účinku halucinogenu, jako zajímavý zážitek, nebo může být tento zážitek střídán záchvaty paniky provázené halucinacemi a projevy opravdové psychózy. Po zhruba čtyřech hodinách dochází k odeznění těchto průvodních jevů intoxikace a k přechodu do normálního psychického stavu. Vedle výše zmíněných účinků lysergamidu provázejí intoxikovaného i některé výrazné tělesné symptomy. Jsou to například celková nevolnost, únava, vnitřní chvění, střídavé pocity horka a zimy. Dostavují se příznaky podráždění vegetativního nervstva provázené tachykardií a vzestupem krevního tlaku. Zrychluje se dýchání, dochází k poruchám zrakové akomodace a silnému pocení. Objevuje se třes, zpomalená řeč s obtížnou artikulací, písmo intoxikovaného je roztřesené, neupravené.

Ještě se zde zmíním o účincích (tedy spíše projevech) otravy námelem. Prudká otrava námelem se projevuje zvláště zvracením, průjmy, bolestí hlavy, dyspepsií, obluzením, svalovými parestesiemi. Může také dojít k vývinu gangrén a k smrti z jejich sekundárního infikování nebo ke křečím a následném udušení se v nich, nebo k obrně dýchacího svalstva či zástavě srdeční činnosti vlivem obrny sympatiku, vlivu toxických produktů vzniklých při svalových křečích, asfyxii (stavu vyvolaném nedostatečným zásobením tkání kyslíkem) a rozpadu tkání.

Z dob hromadného výskytu námelových otrav jsou známy dva obrazy počasné otravy: ergotismus convulsivus a ergotismus gangraenosus. Prvý byl častější v severovýchodní Evropě, druhý v jihozápadní. Tato forma byla též zvána Ignis sacer (svatý oheň), Igni Sancti Antonii (oheň Sv. Antonína), případně Mal des asrents; a byla samozřejmě pokládána za boží trest. Oheň svatého Antonína je tedy jednou z forem sněťového ergotismu. Oběti trpí gangrénou, mumifikací, atrofiemi většinou spojenými se znetvořením, ztrátou končetin, nosu, ušních lalůčků, prstů nebo chodidel. Typickým projevem otravy byl "svatý oheň", tj. pálení chodidel a rukou. Dalšími projevy otravy jsou delirium a halucinace, které často končí smrtí. U těhotných žen je jedním z následků otravy i potrat. Tento popis otravy pochází z rané Evropy: "Záplava obrovských puchýřů proměnila nešťastníka v odpornou kupu hnijícího masa." Druhá forma (ergotismus convulsivus) se projevuje (jak název napovídá) nervovými a epileptickými záchvaty. Otrávení ztrácejí cit v prstech, mají tam různé parestesie, které se šíří do rukou, nohou a celých končetin. I tento typ otravy měl svého svatého; konvulsivní forma ergotismu se nazývala Tanec Sv. Víta.

Intoxikace z pohledu intoxikovaných se zobrazují pouze registrovaným uživatelům s patřičným oprávněním. Máte-li zájem, můžete se přihlásit či registrovat.

Alkaloidy houby paličkovice nachové tvoří velmi početnou a dobře prostudovanou skupinu látek. V různých druzích námelu se jich vyskytuje přinejmenším třicet. Celkový obsah bází v námelu kolísá v rozmezí 0,025-0,4%, zcela výjimečné dosahuje až 1%. Zastoupení některých alkaloidů se liší podle druhu námele, lokality jeho pěstování a druhu trávy.

Nejběžnější jsou alkaloidy ergotamino-ergotoxinové skupiny (nerozpustné ve vodě), které jsou právě zodpovědné za ergotismus. Druhou skupinou alkaloidů jsou amidy kyseliny lysergové (ve vodě rozpustné), s nejdůležitějšími zástupci erginem (amidem kyseliny d-lysergové) a ergobasinem. Druhý z nich byl ve 30. letech nezávisle izolován čtyřmi skupinami výzkumníků, a byl tudíž znám pod různými jmény - ergometrin, ergonovin, ergotocin nebo ergostetrin. Právě rozpustnost těchto "halucinogenních alkaloidů" vysvětluje způsob používání námele v Eleusiských mystériích (viz Historie).

Každá námelová baze má navíc 2 formy s různou optickou otáčivostí, proto báze tvoří celkem 7 párů, z nichž baze končící na "-in" jsou fyziologicky účinné, báze končící na "-inin" jsou prakticky bez účinku.

Všechny tyto báze, poskytující hydrogenací odpovídající dihydroderiváty, ty se v alkalickém prostředí hydrolyzují za vzniku kyseliny lysergové, kyseliny isolysergové či jejich amidů.

Zmiňované báze (včetně uměle připraveného LSD) jsou v podstatě N-substituovanými amidy kyseliny lysergové nebo isolysergové, lišící se pouze substituenty v amidické části molekuly.

Z námele byla kromě zmíněných bází izolována i skupina jednodušších látek podobného charakteru (bází), jako jsou tyramin, histamin, ergothionein a další