V Bibli v knize Genesis jsou její zlatožluté plody označovány jako jablíčka lásky. Mandragora se totiž v oblasti Palestiny používala jako afrodiziakum. Symbolem lásky byla také ve starém Egyptě.

Kromě toho byla mandragora v historii i významným lékem. Ve starém Egyptě používali lékaři alexandrijské školy mandragoru k narkóze, a to tak, že přidrželi pacientovi u úst houbu, z níž kapala šťáva narkotika. Léčebné předpisy s mandragoru jsou zaznamenány například na Eberském papyru z období okolo roku 1500 př.n.l.. Antický lékař Hippokrates léčil mandragorou hlavně nemoci žlučníku, Plinius využíval její uspávací účinek a doporučoval ji jako lék proti hadímu uštknutí. Arabský lékař Avicenna ji doporučoval při bolestech hlavy a jako utišující prostředek, ale také k léčbě padoucnice. Zahuštěná šťáva se zevně užívala na spáleniny, jizvy, otoky a pohmožděniny. Směs s medem a olejem sloužila proti hadímu uštknutí, spolu s ječnou moukou zmírňovala bolesti končetin a svalů. Také ve středověké Evropě patřila mandragora k vyhledávaným lékům. Její odvar ve víně byl např. doporučován jako hypnotikum a operační anestetikum, navíc sloužila k léčbě neplodnosti žen. Tato poslední skutečnost má určité racionální jádro, neboť v tomto století ji indičtí lékaři potvrdili.

Mandragora se v černé magii a čarodějnictví proslavila nejenom svou omamnou silou, ale především zvláštním tvarem kořene. Jen těžko bychom hledali vhodnější příklad "nauky o signaturách" (nebo-li nauka o znameních, kterou formuloval Paracelsus), protože kořen této nenáročné byliny je tak zkroucený a rozvětvený, že svým tvarem občas připomíná lidské tělo. Tato výjimečná podobnost dala již v dávných dobách vzniknout pověrám, podle nichž mandragora oplývá neobyčejnou mocí nad lidským tělem i myslí. I přesto, že psychotropní účinky mandragory nejsou o nic výraznější než u jiných lilkovitých druhů.

Ve středověku se mandragora začala pěstovat ve střední Evropě. Lidé věřili, že vyroste pouze pod šibenicí, v místech, kam dopadla moč nebo sperma odsouzence. Z této pověry vzniklo i lidové pojmenování "šibeničník" nebo "ďáblova panenka". Sběr mandragory byl považován za nebezpečný protože kořen prý mohl vykřiknout a zabít toho, kdo jej vykopával. Tajemný osud mandragory končí na počátku 17. století, kdy se stále častěji se ozývali početné hlasy botaniků zpochybňující rozšířené pověry.

Rod Mandragora má asi 6 druhů z nichž se jako halucinogenů v magii a čarodějnictví využívala téměř výhradně jen Mandragora officinarum (syn. Mandragora officinalis ) nebo-li mandragora lékařská z čeledi lilkovitých. Vytrvalá bylina bez stonku. Má charakteristický silný, vidlicovitě rozvětvený kořen (někdy značně antropomorfní - tvarem připomínající lidské tělo). Listy vyrůstající přímo z kořene jsou veliké, řapíkaté, svraštělé, vejčité, celokrajné nebo pilovité až 30 cm dlouhé. Z růžice listů vyrůstají hrozny květů, které jsou zvonkovité, 3 cm dlouhé a mají zelenobílé, fialové nebo namodralé zbarvení. Bobule jsou kulovité nebo vejčité, dužnaté a silně aromatické a obsahují značné množství drobných semen.

Rozšířena je ve Středomoří, zvláště v Řecku a na Blízkém východě. S dalšími druhy se setkáme od Středomoří po Himálaje.

I přes bohaté léčebné využití, se dnes již samotná mandragora moc nepoužívá, i když se začíná vzrůstat zájem o využití této rostliny, protože je účinná při léčbě cukrovky a vysokého krevního tlaku. Bylo rovněž zjištěno, že některé její alkaloidy potlačují růst a aktivitu nádorového bujení, zvláště leukémie. Léčebné využití v historii je uvedeno v části Historie.

Kořen mandragory tvořil hlavní složku tzv. nápojů lásky, které měly povzbudit sexuální žádostivost u druhého pohlaví.

Hlavně ale byla mandragora součástí mastí, kterými se potíraly čarodějnice, když letěly na sabat. Mast je velice praktickým způsobem aplikace, uvážíme-li že ve spojení s tuky nebo oleji účinné látky z mandragory (jako ostatně z jakékoliv jiné rostliny této čeledi) snadno pronikají kůží. A co víc - že nejvíce takto penetruje skopolamin zodpovídající za halucinogenní účinky (To jim to pak lítalo...). Tato mast měla samozřejmě i další přísady, jako např. bolehlav, miřík, lociku, mák, blín, hadí krev.

Alkaloidy mandragory odpovídají svým složením i působením alkaloidům ostatních rostlin čeledi lilkovitých (blín, durman, rulík,...).

Vzhledem k obsahu atropinu a skopolaminu, působí tato droga jako typický deliriogen - má intenzivní centrální anticholinergní vlastnosti, které zpravidla vedou ke kvalitativní poruše vědomí. Účinek tropanových alkaloidů se u intoxikovaného projevuje touhou a snahou po intenzívním pohybu a vznikem zrakových, sluchových a čichových halucinací. Tyto halucinace jsou velmi pohyblivé, mnohočetné a mají povahu létání, ježdění a otáčení. Halucinogenní účinky se projevují v přechodu mezi vědomím a spánkem, jsou způsobeny především skopolaminem (atropin a hyoscyamin zde hrají spíše druhořadou úlohu) a proto se od běžných přírodních halucinogenů liší; jsou vysoce toxické a člověk si z průběhu silnější intoxikace většinou moc nepamatuje. Ztrácí všechen pojem o skutečnosti a upadá do hlubokého spánku, podobného alkoholickém deliriu.

Maximální dávky atropinu používané v lékařství jsou 0,5mg pro jedno podání. K centrálním účinkům dochází po podání dávek 5-10 mg. Atropin má značně dráždivý vliv na centrální nervovou soustavu, u intoxikovaného vyvolává velké vzrušení a přechodné psychické změny. Mimo to atropin jako parasympatolytikum vyvolává útlum žlázové sekrece (sucho v ústech, suchá kůže a zvýšení tělesné teploty jako důsledek blokády sekrece potu), relaxaci hladkého svalstva, tachykardii (zrychlení srdeční činnosti) a mydriázu (roztažení zorniček). V menších dávkách zvyšuje atropin touhu po pohybu, zvyšuje sklon k mluvení, k nemotivovanému smíchu či pláči, působí zrakové, sluchové i čichové halucinace (ty si však intoxikovaný většinou po vystřízlivění nepamatuje). Po požití tohoto alkaloidu se často dostavuje tendence intoxikovaného k agresi. Docela výstižnou se jeví následující charakteristika projevů otravy: "divoký jako zajíc, slepý jako krtek, suchý jako troud, červený jako řepa a vzteklý jako pes". Předávkování atropinem způsobuje selhání dechových a srdečních funkcí.

Skopolamin je účinkem podobný atropinu, je však asi pětkrát toxičtější. Výrazně ohrožuje dýchací centrum (méně ovlivňuje srdce) a působí silně na rozšíření zornice. Prudká otrava skopolaminem se velmi podobá otravě atropinem. Excitační stadium je však velmi krátké a již při nízké dávce se dostavuje ochromení centrálního nervstva, provázené rozšířením zornic a vysycháním ústní sliznice. Zajímavým důsledkem otravy skopolaminem je stav, kdy intoxikovaný odpovídá rychle na kladené otázky a to bez jakékoliv volní kontroly (toho jevu využívali totalitní režimy jako tzv. sérum pravdy). Někdo reaguje již na nepatrné množství značnou psychickou tupostí či spánkem, někdo jeví značnou pohotovost a sdílnost. Dlouhodobá otrava skopolaminem se projevuje nechutenstvím, slábnutím a hubnutím.

Intoxikace dávkou nad 100 (50) mg atropinu končí u dospělého většinou kómatem a respirační paralýzou (minimální smrtící dávka - jak říkají vojáci). Smrtelnou dávku plodů rostliny představuje pro dospělého 10-12 bobulí (pro děti již 3-4). Poměrně často se však vyskytují jedinci mnohem citlivější u nichž se kritické stavy objevují již po 1 mg atropinu (obsah alkaloidů v droze viz část chemie). Obvykle to začíná zvláštním pocitem intoxikovaného, že při nesoustředění se na dýchání nedýchá. V tomto případě je lepší se na dýchání soustředit a vyhnout se dalšímu podání drogy, nebo raději vyhledat pomoc.

Je zajímavé, že králíci, ptáci a plži, na rozdíl od lidí, jsou značně odolní vůči tropanovým alkaloidům a mohou bez úhony přijmout větší množství jedovatých lilkovitých rostlin obsahujících tyto látky. Jejich maso se však v tomto případě stává jedovatým. Tohoto účinku se mimochodem také využívalo, zejména ve středověkém travičství.

Intoxikace z pohledu intoxikovaných se zobrazují pouze registrovaným uživatelům s patřičným oprávněním. Máte-li zájem, můžete se přihlásit či registrovat.

Léčba akutní intoxikace je zhruba následující: okamžitý výplach žaludku velkým množstvím vody s aktivním uhlím, nebo alespoň ihned podat hodně slanou vodu k vyvolání zvracení. Dále se snažit o zmírnění teploty studenými zábaly. V excitační fázi diazepam (5 mg) či chlorpromazin. V případě hlubokého komatu je nutné umělé dýchání, aby se zabránilo vzniku respirační paralýzy. Jako specifické antidotum se používá fysostigmin (i.v. 1-2 mg), jehož podání se ve vážných případech opakuje po 30-60 minutách.

Kořen obsahuje asi 0,4 % tropanových alkaloidů, hlavně hyoscyamin (vzorec vlevo) a skopolamin (vzorec vpravo), v menší míře pak atropin (racemát hyoscyaminu), kuskohygrin a mandragorin.

Tyto alkaloidy se nacházejí se i v ostatních rostlinách čeledi lilkovitých, jako jsou blín, durman či rulík.