| I.A skupina - vodík a alkalické kovy
Vodík H
Vodík H2 je netoxický plyn, je však snadno hořlavý a se vzduchem tvoří výbušné směsi. Jsou známy případy,
kdy po vdechnutí jistého množství vodíku došlo k jeho explozi, a dokážete si asi představit, že
následky takového výbuchu asi nejsou moc pěkné.
Vodík tvoří důležitou součást kyselin a hydroxidů, látek s významnými místními účinky.
Vodíkové, resp. oxoniové kationty a hydroxidové anionty jsou podstatou leptavosti a žíravosti,
přičemž míra leptavosti je přímo úměrná ke koncentraci těchto iontů. Na intenzitu leptavosti
má však také vliv druhý iont. Kyseliny všeobecně způsobují vznik puchýře na kůži, kterým
už další kyselina proniká jen těžko. Hydroxidy naproti tomu působí hydrolýzu bílkovin a pronikají tak
hlouběji a hlouběji. Hydroxidy tedy účinkují nepříjemněji než zásady. Je to zajímavý paradox,
neboť většina lidí má panickou hrůzu z koncentrovaných kyselin, a přitom horký koncentrovaný louh
(který obvykle vzniká při rozpouštění hydroxidových peciček ve vodě) je mnohem nebezpečnější.
Při potřísnění kůže žíravinou je třeba žíravinu co nejrychleji odstranit. Ihned po zasažení
spláchneme žíravinu proudem vody. V případě, že jde o látku, která se při míchání s vodou
prudce zahřívá (např. koncentrovaná kyselina sírová), je někdy lepší nejprve kyselinu setřít
a teprve poté opláchnout vodou. Kdyby totiž na kůži zůstal přebytek kyseliny, kyselina by se prudce
zahřála a poškození by tím vzrostlo. Dojde-li k vylití většího množství kyseliny či hydroxidu na oděv,
je třeba jej co nejrychleji svléknout, neboť hrozí připečení oděvu ke kůži.
K případné neutralizaci kyselin či zásad přistupujeme až po opláchnutí vodou. Nejenže je rychlá
pomoc nejdůležitější, ale někdy může okamžitá neutralizace též uškodit. Například v případě neutralizace
kyselin roztokem mýdla vznikají volné mastné kyseliny, které utvoří nad místem poleptání těžko
omyvatelný povlak, pod kterým může kyselina dále leptat. Neutralizace po omytí vodou sice není nutná,
ale uškodit nemůže. Kyseliny se obvykle neutralizují roztokem hydrogenuhličitanů či mýdlem, zásady
neutralizujeme např. octem či citronovou šťávou.
Při vniknutí kyseliny nebo zásady do oka je zejména třeba jednat rychle. Vteřiny rozhodují o tom,
jestli dotyčný přijde o zrak či nikoliv. Není třeba panikařit, včasný proud vody může vše zachránit.
Oko pak vodou vymýváme alespoň několik minut. V jistých případech je po vniknutí kyseliny do oka
lepší postiženého dovést k lékaři.
Při požití kyselin nebo zásad nevyvoláváme zvracení, jak je to obvyklé při ostatních otravách.
Stačí, když žíravina prošla a poškodila sliznice jednou, další průchod by již ničemu nepomohl.
V případě požití žíravin je naopak nutné podat co nejvíce tekutin, a to jak neutralizujících, tak
neneutralizujících, např. vody. Neutralizující tekutiny plní svůj účel lépe, ale je složité přinutit
postiženého, aby vypil např. litry octa. Při požití kyselin se jako nejvhodnější jeví požití mléka či
hydrogenuhličitanu (jedlá soda), při požití zásad podáváme k pití ocet nebo citronovou šťávu.
Při vypití těchto žíravin je nejlepší přizvat lékaře.
Hydridy kovů reagují s vzdušnou vlhkostí a může tak dojít k jejich samovznícení. Mají silné redukční
účinky a jsou též velice zásadité. Kovalentní hydridy jsou obvykle toxikologicky významné,
zmíníme se o nich však v případě jednotlivých prvků.
Lithium Li
Lithium je z alkalických kovů relativně nejtoxičtější. Smrtelná dávka chloridu lithného je
pro člověka několik gramů. Je to způsobeno jeho značnou podobností
se sodíkem a draslíkem, které jsou biogenní, vytvářejí osmotickou rovnováhu a jsou též důležité při
nervovém vzruchu. Lithium je zastoupit nemůže. Malá množství lithia, která nevedou k toxickému
účinku, jsou přijímána pitnou vodou či potravou. Některé minerální vody (Zaječická, Mlýnský pramen,
Vincentka) mají vysoký obsah lithia a mohou zvýšit jeho hladinu v těle. Biologický význam
iontů lithia pozorován nebyl. V terapeutických dávkách se lithia užívá v psychiatrii
k tlumení centrálního nervové soustavy. Uhličitan lithný se používá při léčbě maniodepresivní
psychózy, kdy tlumí chorobné výkyvy nálady, která kolísá od euforie po touho po sebevraždě.
Lithium se z trávicí soustavy vstřebává velice rychle a téměř kompletně. Lithné ionty se nejprve
dostávají do mezibuněčné tekutiny, poté jsou postupně ukládány v různých tkáních. Do mozku
vstupují lithné ionty jen pomalu. Přibližně 95% dávky lithia se vylučuje ledvinami. Při nedostatku
sodných iontů se vylučování lithia zpomaluje. Tento fakt způsobuje, že podávání močopudných
prostředků, které z těla sodík vyplavují, a požívání stravy, chudé na sodík, zvyšuje pravděpodobnost
projevu otravy lithiem. To je nebezpečné zejména v těhotenství, neboť lithium má na plod nepříznivý
vliv, u novorozenců byla v těchto případech pozorována struma a také poškození centrální nervové
soustavy. Lithné ionty jsou též vylučovány do mateřského mléka.
Akutní otrava lithiem se projevuje jednak potížemi trávicími - objevují se průjmy a nevolnost,
ale hlavně potížemi nervové soustavy - třes, svalové záškuby a poruchyi pohybové souhry.
Vysoké dávky lithia vedou k hlubším poruchám centrální nervové soustavy (problémy s artikulací,
křeče). Chronicky lithium způsobuje poškození nervů a poškození ledvin. Negativně ovlivňuje
ženské pohlavní orgány. Protijed lithia není znám, při otravě se podává hydrogenuhličitan sodný,
který urychluje vylučování lithia z těla.
Sodík Na
Sodík patří mezi biogenní prvky. Je důležitý zejména pro přenos nervových impulsů, pro činnost
srdce, pro metabolismus cukrů a proteinů. Reguluje také oběh krve a celkovou osmotickou rovnováhu.
Pro člověka jsou sodné ionty prakticky netoxické. Je zajímavé, že pro psa je chlorid sodný
mnohem toxičtější. Smrtelná dávka chloridu sodného se u člověka pohybuje mezi 150
až 280 g, přičemž takovéto množství soli patologicky změní osmotickou rovnováhu, takže z buněk odejde
příliš mnoho vody. Opačným způsobem by bylo toxických i 10 l destilované vody, která by způsobila
patologické vyplavení sodných iontů z buněk. 0,9% roztok chloridu sodného je znám jako fyziologický
roztok a má stejnou osmotickou sílu, jako tělní tekutiny. Je důležité si uvědomit, že roztoky s větší
koncentrací než 0,9% už nemají schopnost zahnat žízeň a působí spíše opačným způsobem. To způsobilo
zkázu mnohých trosečníků, kteří po dlouhé době žíznění přestanou pohrdat mořskou vodou, napijí se jí a
to je poslední hřebík do jejich rakve, neboť mořská voda vysaje zbytek vody z buněk.
Draslík K
Draslík je taktéž biogenním prvkem, jež nemůže být zastoupen sodíkem. Je taktéž důležitý pro přenos
nervových vzruchů, avšak působí jako antagonista sodíku. Draselné ionty jsou pro člověka taktéž málo
toxické, ale jsou asi šestkrát jedovatější než ionty sodíku. Důležitý je poměr koncentrací iontů
draselných a sodných. Požití chloridu draselného způsobuje křeče a nepravidelnou srdeční činnost. Asi
15 g chloridu draselného již způsobuje otravu.
Rubidium Rb, Cesium Cs, Francium Fr
Rubidium a cesium jsou z toxikologického hlediska podobné sodíku a draslíku. Problémy může působit
radioaktivita některých izotopů. Větší dávka solí cesia vyvolává zmenšení dýchacích cest.
Francium není z toxikologického hlediska dobře prozkoumáno.
|
