Anorganické jedy

Antimon

Argon

Arsen

Baryum

Berylium

Bor

Bismut

Cesium

Cín

Draslík

Dusík

Fosfor

Francium

Galium

Germanium

Helium

Hliník

Hořčík

Indium

Krypton

Křemík

Kyslík

Lithium

Neon

Olovo

Radium

Radon

Rubidium

Síra

Sodík

Stroncium

Thalium

Uhlík

Vápník

Vodík

Xenon

I.A skupina - vodík a alkalické kovy

Vodík H

Vodík H2 je netoxický plyn, je však snadno hořlavý a se vzduchem tvoří výbušné směsi. Jsou známy případy, kdy po vdechnutí jistého množství vodíku došlo k jeho explozi, a dokážete si asi představit, že následky takového výbuchu asi nejsou moc pěkné.

Vodík tvoří důležitou součást kyselin a hydroxidů, látek s významnými místními účinky. Vodíkové, resp. oxoniové kationty a hydroxidové anionty jsou podstatou leptavosti a žíravosti, přičemž míra leptavosti je přímo úměrná ke koncentraci těchto iontů. Na intenzitu leptavosti má však také vliv druhý iont. Kyseliny všeobecně způsobují vznik puchýře na kůži, kterým už další kyselina proniká jen těžko. Hydroxidy naproti tomu působí hydrolýzu bílkovin a pronikají tak hlouběji a hlouběji. Hydroxidy tedy účinkují nepříjemněji než zásady. Je to zajímavý paradox, neboť většina lidí má panickou hrůzu z koncentrovaných kyselin, a přitom horký koncentrovaný louh (který obvykle vzniká při rozpouštění hydroxidových peciček ve vodě) je mnohem nebezpečnější.

Při potřísnění kůže žíravinou je třeba žíravinu co nejrychleji odstranit. Ihned po zasažení spláchneme žíravinu proudem vody. V případě, že jde o látku, která se při míchání s vodou prudce zahřívá (např. koncentrovaná kyselina sírová), je někdy lepší nejprve kyselinu setřít a teprve poté opláchnout vodou. Kdyby totiž na kůži zůstal přebytek kyseliny, kyselina by se prudce zahřála a poškození by tím vzrostlo. Dojde-li k vylití většího množství kyseliny či hydroxidu na oděv, je třeba jej co nejrychleji svléknout, neboť hrozí připečení oděvu ke kůži.

K případné neutralizaci kyselin či zásad přistupujeme až po opláchnutí vodou. Nejenže je rychlá pomoc nejdůležitější, ale někdy může okamžitá neutralizace též uškodit. Například v případě neutralizace kyselin roztokem mýdla vznikají volné mastné kyseliny, které utvoří nad místem poleptání těžko omyvatelný povlak, pod kterým může kyselina dále leptat. Neutralizace po omytí vodou sice není nutná, ale uškodit nemůže. Kyseliny se obvykle neutralizují roztokem hydrogenuhličitanů či mýdlem, zásady neutralizujeme např. octem či citronovou šťávou.

Při vniknutí kyseliny nebo zásady do oka je zejména třeba jednat rychle. Vteřiny rozhodují o tom, jestli dotyčný přijde o zrak či nikoliv. Není třeba panikařit, včasný proud vody může vše zachránit. Oko pak vodou vymýváme alespoň několik minut. V jistých případech je po vniknutí kyseliny do oka lepší postiženého dovést k lékaři.

Při požití kyselin nebo zásad nevyvoláváme zvracení, jak je to obvyklé při ostatních otravách. Stačí, když žíravina prošla a poškodila sliznice jednou, další průchod by již ničemu nepomohl. V případě požití žíravin je naopak nutné podat co nejvíce tekutin, a to jak neutralizujících, tak neneutralizujících, např. vody. Neutralizující tekutiny plní svůj účel lépe, ale je složité přinutit postiženého, aby vypil např. litry octa. Při požití kyselin se jako nejvhodnější jeví požití mléka či hydrogenuhličitanu (jedlá soda), při požití zásad podáváme k pití ocet nebo citronovou šťávu. Při vypití těchto žíravin je nejlepší přizvat lékaře.

Hydridy kovů reagují s vzdušnou vlhkostí a může tak dojít k jejich samovznícení. Mají silné redukční účinky a jsou též velice zásadité. Kovalentní hydridy jsou obvykle toxikologicky významné, zmíníme se o nich však v případě jednotlivých prvků.

Lithium Li

Lithium je z alkalických kovů relativně nejtoxičtější. Smrtelná dávka chloridu lithného je pro člověka několik gramů. Je to způsobeno jeho značnou podobností se sodíkem a draslíkem, které jsou biogenní, vytvářejí osmotickou rovnováhu a jsou též důležité při nervovém vzruchu. Lithium je zastoupit nemůže. Malá množství lithia, která nevedou k toxickému účinku, jsou přijímána pitnou vodou či potravou. Některé minerální vody (Zaječická, Mlýnský pramen, Vincentka) mají vysoký obsah lithia a mohou zvýšit jeho hladinu v těle. Biologický význam iontů lithia pozorován nebyl. V terapeutických dávkách se lithia užívá v psychiatrii k tlumení centrálního nervové soustavy. Uhličitan lithný se používá při léčbě maniodepresivní psychózy, kdy tlumí chorobné výkyvy nálady, která kolísá od euforie po touho po sebevraždě.

Lithium se z trávicí soustavy vstřebává velice rychle a téměř kompletně. Lithné ionty se nejprve dostávají do mezibuněčné tekutiny, poté jsou postupně ukládány v různých tkáních. Do mozku vstupují lithné ionty jen pomalu. Přibližně 95% dávky lithia se vylučuje ledvinami. Při nedostatku sodných iontů se vylučování lithia zpomaluje. Tento fakt způsobuje, že podávání močopudných prostředků, které z těla sodík vyplavují, a požívání stravy, chudé na sodík, zvyšuje pravděpodobnost projevu otravy lithiem. To je nebezpečné zejména v těhotenství, neboť lithium má na plod nepříznivý vliv, u novorozenců byla v těchto případech pozorována struma a také poškození centrální nervové soustavy. Lithné ionty jsou též vylučovány do mateřského mléka.

Akutní otrava lithiem se projevuje jednak potížemi trávicími - objevují se průjmy a nevolnost, ale hlavně potížemi nervové soustavy - třes, svalové záškuby a poruchyi pohybové souhry. Vysoké dávky lithia vedou k hlubším poruchám centrální nervové soustavy (problémy s artikulací, křeče). Chronicky lithium způsobuje poškození nervů a poškození ledvin. Negativně ovlivňuje ženské pohlavní orgány. Protijed lithia není znám, při otravě se podává hydrogenuhličitan sodný, který urychluje vylučování lithia z těla.

Sodík Na

Sodík patří mezi biogenní prvky. Je důležitý zejména pro přenos nervových impulsů, pro činnost srdce, pro metabolismus cukrů a proteinů. Reguluje také oběh krve a celkovou osmotickou rovnováhu. Pro člověka jsou sodné ionty prakticky netoxické. Je zajímavé, že pro psa je chlorid sodný mnohem toxičtější. Smrtelná dávka chloridu sodného se u člověka pohybuje mezi 150 až 280 g, přičemž takovéto množství soli patologicky změní osmotickou rovnováhu, takže z buněk odejde příliš mnoho vody. Opačným způsobem by bylo toxických i 10 l destilované vody, která by způsobila patologické vyplavení sodných iontů z buněk. 0,9% roztok chloridu sodného je znám jako fyziologický roztok a má stejnou osmotickou sílu, jako tělní tekutiny. Je důležité si uvědomit, že roztoky s větší koncentrací než 0,9% už nemají schopnost zahnat žízeň a působí spíše opačným způsobem. To způsobilo zkázu mnohých trosečníků, kteří po dlouhé době žíznění přestanou pohrdat mořskou vodou, napijí se jí a to je poslední hřebík do jejich rakve, neboť mořská voda vysaje zbytek vody z buněk.

Draslík K

Draslík je taktéž biogenním prvkem, jež nemůže být zastoupen sodíkem. Je taktéž důležitý pro přenos nervových vzruchů, avšak působí jako antagonista sodíku. Draselné ionty jsou pro člověka taktéž málo toxické, ale jsou asi šestkrát jedovatější než ionty sodíku. Důležitý je poměr koncentrací iontů draselných a sodných. Požití chloridu draselného způsobuje křeče a nepravidelnou srdeční činnost. Asi 15 g chloridu draselného již způsobuje otravu.

Rubidium Rb, Cesium Cs, Francium Fr

Rubidium a cesium jsou z toxikologického hlediska podobné sodíku a draslíku. Problémy může působit radioaktivita některých izotopů. Větší dávka solí cesia vyvolává zmenšení dýchacích cest.

Francium není z toxikologického hlediska dobře prozkoumáno.