Anorganické jedy

Antimon

Argon

Arsen

Baryum

Berylium

Bor

Bismut

Cesium

Cín

Draslík

Dusík

Fosfor

Francium

Galium

Germanium

Helium

Hliník

Hořčík

Indium

Krypton

Křemík

Kyslík

Lithium

Neon

Olovo

Radium

Radon

Rubidium

Síra

Sodík

Stroncium

Thalium

Uhlík

Vápník

Vodík

Xenon

III.A skupina - skupina boru

Bor B

Ze sloučenin boru jsou toxikologicky významné borany, kyselina boritá a boritany.

Borany BxHy

Borany jsou velmi toxickými sloučeninami. Diboran je samozápalný plyn, který dráždí plíce podobně jako fosgen. Pentaboran je ještě desetkrát toxičtější než diboran. Oba se mohou vstřebávat též kůží, což ztěžuje práci s nimi. Borany poškozují ledviny, játra a hromadí se v centrální nervové soustavě.

Kyselina boritá H3BO3

Kyselina boritá a její soli (boritany) bývají považovány za poměrně bezpečné látky. V medicíně se používají k desinfekci (borová voda), jako prostředek pro hubnutí nebo při léčení epilepsie. Jejich jedovatost je přitom dost podceňována a může tak dojít k akutním i chronickým otravám. Smrtelná dávka kyseliny borité je pro dospělé asi 15 g, pro děti jen pouhé 2 g.

V případě kyseliny borité bylo navíc prokázáno, že je velice účinným teratogenem, tedy že může způsobovat poškození plodu. Přitom nemá ani karcinogenní ani mutagenní účinky, což při prokázané teratogenitě nebývá obvyklé. Je to dáno mechanismem účinku. Vyvíjející se plod používá při diferenciaci buněk na jednotlivé tkáně a soustavy zejména dotykového mechanismu, kde se uplatňuje receptorový rozpoznávací systém na bázi sacharidů. Kyselina boritá dosti selektivně váže tyto sacharidy, čímž znemožňuje plodu diferenciovat se. Takovýto účinek vyvolávají již poměrně nízké koncentrace kyseliny borité.

Hliník Al

Hliník není toxikologicky až tak významným prvkem. Hlinité sloučeniny se špatně rozpouštějí a nejsou tedy ani příliš toxické. V poslední době se koncentrace pro organismy dostupného hliníku v životním prostředí začala zvyšovat, což je zapříčiněno zejména snížením pH v důsledku kyselých dešťů. Zatím se projevují dosti silné toxické účinky na ryby a rostliny, na lidi hliník tak silně neúčinkuje. Nebyl prokázán ani toxický vliv používání hliníkového nádobí.

Člověk za den přijme průměrně 10 mg hliníku. Organismus vstřebá však pouze asi 0,1% z této dávky. Děti hliník vstřebávají lépe. Hliník je součástí léčiv, zvaných antacida, kterých se používá proti překyselení žaludku. Dlouhodobé používání antacid zvyšuje hladinu hliníku v organismu. Hlinité ionty jsou vylučovány zejména močí, při selhání vylučovacího systému tak může hladina hliníku enormně vzrůst. Hliník se pak může hromadit, a to zejména v kostech a v plicích.

Pokud ledviny fungují správně, k otravě hliníkem většinou nedochází. Pokud však hlinité ionty dlouhodobě přijímají lidé s poškozenými ledvinami, může dojít k projevům otravy. K základním projevům patří demence a křeče. Zvýšená hladina hliníku v lidském mozku bývá spojována s některými syndromy demence. Při Alzheimerově nemoci bývají nalezeny v mozku vysoké koncentrace hliníku. Mechanismus, jakým se hliník do mozku dostane, však není znám. Vedou se spory o tom, zda přítomnost vyšších koncentrací hliníku může Alzheimerovu chorobu vyvolat či ne. Nezdá se však, že by hrozilo akutní nebezpečí, kvůli kterému by bylo třeba nějak panikařit a začít se neurotického vlivu hliníku obávat, tím spíš ne hliníku v kovovém stavu.

Hlinité sloučeniny mohou inhibovat vstřebávání některých látek z trávicí soustavy, zejména fluoridů, vápníku, železa, fosforu, zinku, cholesterolu (hliník vytváří komplex s pektiny, který váže tuky k nestravitelné vláknině) či tetracyklinu (s hlinitými ionty vytváří nevstřebatelný komplex).

Ze sloučenin hliníku zmiňme ještě bezvodý chlorid hlinitý, který může mít dráždivé účinky na pokožku, sliznice a oči, neboť hydrolyzuje za vzniku chlorovodíku. Vdechování jemných prachů hlinitých sloučenin, zejména oxidu hlinitého, může vyvolat onemocnění plic, zvané aluminosa. Při ní dochází k vazivové přestavbě plic, což zmenší styčnou plochu mezi vdechovaným vzduchem a krví.

Galium Ga

Galium je z toxikologického hlediska bezvýznamné. Hromadí se v kostech, ledvinách, játrech a také v nádorech. Může působit jako cytostatikum (zastavuje nekontrolovatelné dělení).

Indium In

Pokusy na zvířatech prokázaly, že soli indité jsou jedovaté. Vyvolávají křeče, obrnu, při chronických otravách chudokrevnost. Mají škodlivý účinek na ledviny a játra. Otravy indiem se prakticky nevyskytují.

Thallium Tl

Thallium je toxikologicky důležitým prvkem. Všechny thallné soli jsou velmi prudkými jedy, speciálně pro teplokrevná zvířata. Toxicita závisí na rozpustnosti - toxické jsou jen rozpustné thallné sloučeniny. Síran thallný a chlorid thallný se používají jako účinný deratizační prostředky (nemají chuť). Otravy jimi jsou poměrně časté.

Thallium je buněčný jed, obzvláště snadno se váže na nervovou tkáň a vylučovací orgány. Váže se na thiolové skupiny (cysteinové zbytky) enzymů. Je též antagonistou draslíku. Je také podezříváno z teratogenního a karcinogenního účinku. Thallium se rychle vstřebává kůží, plícemi a trávicím traktem. Prochází placentou, nachází se též v plodové vodě a mateřském mléku otrávených. Vylučuje se močí a stolicí. Vylučování začíná poměrně brzy, ale protahuje se na několik týdnů.

Otrava byla pozorována již po dávkách 0,1 až 0,2 g thallné soli, běžně však až po 0,5 g, smrtelnou dávkou je 1 až 5 g. Je zajímavé, že děti jsou vůči thalliu odolnější než dospělí. Smrtelná dávka pro krysu je asi 0,02 g, pro kočky a psy je smrtelná dávka asi 25krát vyšší.

K prvním projevům otravy patří drastické problémy trávicí soustavy, jako krvavé zvracení, bolesti břicha a prsou či úporná zácpa. Bolesti břicha mají kolikovitý charakter, ale při pohmatání nedochází ke zhoršení, spíše ke zlepšení. Mění se psychika, otrávený je hysterický. Psychické změny se mohou stupňovat až k úplné demenci. V druhém týdnu otravy se dostavují problémy nervové soustavy - delirium, křeče, obrny i bezvědomí. Mohou vzniknout i epileptické záchvaty. Klouby bolí, krevní tlak stoupá. Objevuje se také nejtypičtější příznak otravy thalliem - vypadávání vlasů a chlupů, jejichž vlasový kořínek působením thallia křehne. Ve stopových (homeopatických) množstvích se thallium používá naopak k podpoře růstu vlasů. V případě těžších otrav vedou potíže nervové soustavy až k smrti.

Při otravě thalliem pomáhá podání většího množství jodidů. Otrava thalliem sice probíhá poměrně dlouhodobě, v případě, že dávka nebyla příliš vysoká a že příčina otravy byla stanovena brzy, je naděje na vyléčení dosti vysoká. Trvalá poškození centrální nervové soustavy zůstávají jen zřídka.