Historie toxikologie

Člověk se s jedy setkával už odedávna. Již v pravěku byly jedy využívány k lovu a k válčení. 1500 let před Kristem byly zaznamenány informace o bolehlavu, oměji, opiu, olovu, mědi a antimonu. Staří Egypťané uměli destilovat kyanovodík z hořkých mandlí, indické Védy zase píší o otrušíku, akonitu a opiu. Dávní Číňané používali akonitu jako šípového jedu.

Do vývoje toxikologie se zapsal Hippokrates (400 před Kristem), který rozšířil spektrum jedů a začal se zabývat též léčením otrav. Za časů antického Řecka byly též jedy rozděleny na rostlinné, živočišné a minerální. Od těchto dob se také rozvíjí travičství. První zákon, omezující travičství, se objevil v Římě za panovníka Sully v roce 82 před Kristem.

Prvním významným toxikologem byl Paracelsus, vlastním jménem Philippus Aureolus Theophratus Bombastus von Hohenheim (1492 - 1541), který postavil toxikologii na vědecký základ. Za zdroj toxického účinku označil chemickou látku a experiment označil za základ zkoušení jejího účinku. Navíc zavedl důležitý pojem dávky. Podle něho jsou všechny sloučeniny jedy, přičemž to, zda se projeví toxický účinek či nikoli, závisí jen na přijaté dávce jedu.

Moderní toxikologie se prudce vyvíjela až v posledních sto letech. Španělský lékař M. J. B. Orfila (1787-1853) vymezil toxikologii jakožto samostatný vědní obor. Používal chemické analýzy jakožto průkazu otravy. Největší rozvoj toxikologie zažila za druhé světové války a v období následujícím. Tento rozvoj podnítilo zejména používání chemických léčiv a hojný výskyt všemožných chemických látek v průmyslu a v zemědělství.

K rozvoji moderní toxikologie přispívá značnou měrou i rozvoj moderních analytických metod k detekci toxických látek.