jedy obojživelníků ( amphibia )
Obojživelníci (žáby, mloci) se řadí mezi pasivně jedovaté živočichy - jed je produkován kožními jedovými žlazami, které jsou rozmístěny nepravidelně v epidermis celého těla a na některých místech mohou tvořit i shluky. Kožní sekrety chrání tyto živočichy před mikrobiální a fungální infekcí. I když pro člověka nepředstavují velké nebezpečí, jsou některé toxiny z farmakologického a toxikologického hlediska zajímavé.
- Řád Žáby (Anura)
 |
U nás se mezi jedovaré žáby řadí žáby čeledi Ropuchovitých (Bufonidae):
Ropucha obecná (Bufo bufo)
Ropucha zelená (Bufo viridis)
Ropucha krátkonohá (Bufo calamita)
Toxický účinek sekretu kožních žláz ropuch je často srovnáván s příznaky otravy digitalisovými glykosidy. Rozlišujeme tyto biologicky aktivní látky: bufotoxiny a bufogeniny, tedy látky příbuzné s rostlinnými aglykony glykosidů digitalisového typu, bufoteniny (většinou jde o deriváty indolu, mají halucinogenní účinek), bufothionin, adrenalin, noradrenalin, dále steroidy cholesterol, ergosterol, které nemají zvláštní význam, dále hydroxyalkylaminy 5-hydroxy-N-methyl-tryptamin a 5-hydroxy-tryptamin.
Bufoteniny jsou basické dusíkaté sloučeniny (deriváty indolalkylaminů). Patří sem jejich deriváty bufothionin a dehydrobufotenin. Pro syntézu bufothioninu je výchozí látka tryptamin.
Všechny indolalkylaminy vyvolávají zvýšení krevního tlaku. Bufotenin a 5-hydroxytryptamin (serotonin) dráždí dýchací centrum. Bufotenin vyvolává poruchy koordinace jako je pohyb v kruhu, ataxie, závratě. Hydroxyalkylaminy tlumí diurézu. Bufogeniny a jejich deriváty bufotoxiny jsou nízkomolekulární látky steroidní povahy. Bufotoxin obsahuje ve sterolovém základu kyselinu korkovou a arginin. Bufogeniny mají shodný účinek se srdečními glykosidy, které ovlivňují transport iontů v srdečním svalu, zvláště kalcia. Se stoupající koncentrací vápníku dochází k zesílené systole a prodloužené diastole. Vznikají srdeční arytmie, jako jsou extrasystoly, ventrikulární fibrilace, zástava srdce v systole. Předpokládá se, že n.vagus není drážděn. V našich podmínkách je toxický účinek sekretu kožních žláz ropuch omezen pouze v ojedinělých případech na možnou lokální iritaci kůže nebo zasažené sliznice.
Za zmínku stojí rovněž jihoamerická žába Phyllobates aurotenia, jejíž kožní žlázy obsahují steroidní alkaloid batrachotoxin. Sekret je používán jihoamerickými Indiány jako základ šípového jedu. Mechanismus účinku batrachotoxinu spočívá v ovlivnění Na+ kanálu, kdy je prodloužena jeho aktivace. Jeho účinek antagonizuje tetrodotoxin a saxitoxin. Batrachotoxin je jedna z nejtoxičtějšich látek: letální dávka po s.c. aplikaci u myší se pohybuje kolem 100 nanogramů a letální dávka pro člověka se odhaduje na méně než 200 mikrogramů. Ačkoliv je tento alkaloid pro své účinky na CNS i periferní nervový systém obecně klasifikován jako "neurotoxin", vykazuje výrazné účinky na srdce (arytmie až srdeční zástava).
Zajímaví je rovněž alkaloid histrionicotoxin, který byl identifikován v sekretu kolumbijské žáby Dendrobates histrionicus. Tento alkaloid blokuje především iontový kanál spojený s cholinergním nikotinovým receptorem.
- Řád Mloci (Caudata)
U nás žijí z čeledi Mlokovitých (Salamandridae) tito zástupci:
Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra)
Čolek velký (Triturus cristatus)
Čolek obecný (Triturus vulgaris)
V kůži mloků jsou tři typy žláz a to hlenové, granulární a smíšené. Vlastní granulární žlázy i granulární žlázy smíšených žláz produkují sekrety obsahující jedové složky. Podílí se současně na tvorbě pachu. Tyto žlázy jsou na zádi hlavy (gll. parotidae), na ocase a po stranách hřbetu. U mloka skvrnitého tyto žlázky tvoří polštářky (ledvinový tvar) a kůže je v těchto místech žlutá s černými tečkami, což jsou vývody žlázových alveolů. Na basi všech žlázových buněk jsou buňky svalové, jejichž kontrakcí je vypuzován sekret a to sliz nebo toxin na povrch těla. Obojživelníci na našem území jsou pasivně jedovatí živočichové (nemají sdělný aparát).
Sekret (slizová i jedová složka) mloků může na kůži a na sliznicích vyvolat zánět. Chemické složení a farmakologické vlastnosti jedu mloků a ropuch jsou jedny z nejvíce probádanými. Sekret jedových žláz mloků tvoří viskózní tekutina s aromatickou vůní.
Mezi známé oddělené toxiny mloka skvrnitého (Salamandra salamandra)patří samandarin, samandaron, samandaridin. Kromě těchto složek jed obsahuje i alkaloidy a vysokomolekulární proteiny, které vyvolávají lokální reakci. Předpokládá se u nich hemolytický účinek. Samandarin je nejúčinnější sloučeninou. Při perorálním podání může působit na CNS (paralytický účinek především na dýchací centrum). Drážděním vasomotorů v malých dávkách vyvolá zrychlení tepu a dechu, při vyšších dávkách dochází k zastavení srdeční činnosti. Čistý samandarin má silné lokální anestetické vlastnosti (terapeuticky se nevyužívá pro vyvolání lokální zánětlivé reakce).
Z mloků stojí za povšimnutí také americký druh Taricha trorosa produkující (?) tetrodotoxin, jehož obsah je charakteristický spíše pro některé druhy ryb (např. fugu).
Chemická skladba a vlastnosti jedů čolků jsou méně prozkoumanými. Je známá reakce celého sekretu, tedy směsi sekretu slizových a jedových žláz. Jde pravděpodobně o látky bílkovinného charakteru, také amylázy, volné aminokyseliny, hemolyziny (termolabilní protein). Lokální reakce je stejná jako u sekretu mloků. Nejodolnější vůči jedu čolků je užovka a to zřejmě z důvodu možné získané imunity, protože čolci jsou součástí její potravy.
Velkou skupinu látek obsažených v kůži různých druhů obojživelníků představují peptidy. Některé z nich se složením, popřípadě účinky podobají peptidům, které mají význam u teplokrevných živočichů: physalaemin vykazuje podobné účinky jako bradykinin - snižuje krevní tlak, zvyšuje permeabilitu kapilár a kontrahuje hladký sval.